Jung, Tarot a bububu

Co si budeme povídat. Když dojde řeč na tarot, naše „what the fuck vráska“ – ta krabatící se mezi očima při jejich pohybu směrem dovnitř a dolů– dostává zabrat. Osudové vyložení karty má údajně pomocí symbolické ilustrace odpovědět na to, co se bude v našich životech obecně dít. A dokáže to i konkrétněji. Zeptejme se, jak to vypadá s námi a financemi, láskou nebo kariérními úspěchy a obrázky nám předhodí klíč…

Nejen televizní mágové, kteří začínají z obrazovek plných batiky vykukovat pravidelně po skončení hlavního vysílání, mohou za to, že tarot zavání ezoterickým puchem. Mohou za to výstupy kultury, která tuto karetní hru vkládala do rukou zejména postavám, ať už filmovým či knižním, s tendencemi k šílenství, fanatismu a prachsprosté debilitě. Z Tarotu se proto stala apriorně zavrhovaná fraška.

Můj přístup k éterickým kartám se od většiny příliš nelišil. A vlastně jsem ani nevěděl, o co pořádně jde. Asociace mne však vždy dovedly do říše vonných tyčinek, rituálních bubínků a magických koulí. I z toho důvodu jsem během vybírání solidní jungovské sekundární literatury poměrně dlouho váhal, zda sáhnout po knize od Sallie Nichols – Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu.

Jasně. Je známo, že Jung byl otevřen mysticismu a parapsychologii. To ale ještě neznamená, že musíme zhltnout každé ezohovno, ke kterému někdo přikurtuje mistrovo jméno. Vždy se může najít krysa, která učení Junga zneužije jako podklad pro vlastní pokřivené domněnky. Nepomáhá tomu ani fakt, že knihu vydalo vydavatelství Eminent, jehož katalog čítá nemálo kusů čpících neopodstatněnou všeláskou a objatými stromy. I přes výstrahy jsem nicméně hodil kostkou a skočil do pětsetistránkové bichle jako Kierkegaard do křesťanství.

Několik prvních stran naštěstí přesvědčivě nastínilo, že Nichols do řad Joland a Vlastíků Plamínků nepatří. Autorka pohlíží na Tarot jako na ilustrace se symbolickými významy, jejichž obsah je zakořeněn hluboko v kultuře, a tudíž i v našich hlavách. To dokazuje nejen Jungovými citacemi, ale i úryvky z děl literárních velikánů jako je William Blake, W. B. Yeats nebo Dante. Potěší i přidané fotografie, které vyobrazují relevantní umělecká díla například ze štětců Böcklina, Moreaua či van Gogha. Tyto příklady představují solidní důkazy o tom, že archetypy nejsou blbost, ale že mají opravdový, avšak mnohdy podvědomý účinek.

Archetypy jsou všude a Nichols si to uvědomuje. Soubor (v tomto případě marseillských) karet proto slouží spíše jako jedno z ucelených vodítek, na kterých se všudypřítomné obrazy vyskytují. Během čtení tak procházíme tradiční cestou hrdiny, konfrontujeme cirkulární tvar jako symbol úplnosti nebo sami sebe nachytáváme v momentě, kdy se ztotožňujeme s mentálními pochody trickstera.  Na této archetypální výpravě se seznámíme i s věcmi nad rámec; ať už jde o podstatné myšlenky Junga, jejich juxtapozici s ostatními zásadními psychologickými mysliteli s Freudem v popředí nebo s odkazy na myslitele, jejichž dílo přesahuje do filosofie nebo třeba antropologie.

Srozumitelnost, pospolitost a narvaná rešerše však netvoří ultimátní gró knihy. Jde hlavně právě o tarotové obrazy, které, s pomocí vysvětlivek z pera Nichols, rezonují. Při čtení lze cítit, že situace vyobrazované na jednotlivých kartách buďto již byly prožity nebo se blíží. Celý balíček chronologicky vyobrazuje cestu k self – Jungově pojmu pro svébytné já – stavu, ve kterém jsme zkrotili stín, umírnili ego, rozumně usměrnili libido a bez úzkostí a neurózy začali žít smířeni v souladu s tím, co jsme. Samozřejmě – můžeme zasadit counter jak Tyson a ohnat se obecnou vágností výkladů. Tak už to nicméně u archetypů ale bývá, a tak je asi na každém, jak moc zakroutí osobním ventilem skepse.

Zpět ale ke zmíněné rezonanci. Abych nastínil, co přesně myslím, vytáhnu z pomyslného balíku tři karty a popíši, co symbolizují. Vybíral jsem zejména podle míry osobního sžití, ale taky dle toho, jak karty esteticky zapadají do tématiky blogu a mého vkusu obecně. A aby to bylo ještě úplnější, vyměnil jsem avizovaný marseilleský balík za tzv. Marigold Tarot, který obrazy zahaluje do dekadentní černozlaté smrti. Skvost.

   1. XII Viselec

Viselce zde umísťuji hned z několika důvodů. Velmi mě baví esteticky, zajímavě odrážel situaci, ve které jsem se při čtení knihy nacházel a vlastně se tak nějak obecně v něm z zrcadlím. 

Nebožák na kartě visí jednou nohou uprostřed stromů. Jeho nohy tvoří číslo 4, které symbolizuje spojení těla ducha a mysli se světem. Při o otočení karty viselec připomíná blázna (a mnoho lidí ho proto může pokládat za běžného hňupa), tancujícího či poskakujícho na jedné noze. Blázen je ostatně nultou kartou tarotu. Symbolizuje začátek cesty; momenty, ve kterém jsme vrženi na cestu individuace. Blázen neví, čumí, ujebává se. V bodě nula není nic zakotveno.

Podobnou, leč komplexnější situaci představuje právě karta viselce. Člověk již odmakal nějaký ten kus práce na vlastní osobnosti (jeho rozvoj dokazuje pozice nohou: čtyřka, číslo úplnosti). Nyní se ale přistihl v situaci, která je prostě nad rámec jeho schopností. Viselec doslova visí v éteru. Je na pospas osudu. Musí tudíž čekat na to, jak se konkrétní dějství rozuzlí a jaké vrata mu posléze osud otevře. A možná také zavře.

Každý takovouto situaci zná. Viselec reprezentuje nutnost trpělivosti, klidné mysli a vyrovnanosti v dobách, kdy nic jiného nezbývá – pouze uchopení se výše zmíněných, leč vágních atributů. Až po zasažení vnějších sil je lano přetnuto a osoba je (snad) schopna pokračovat na své cestě.

2. XIII Smrt

K zmíněnému přetnutí by se hodil ostrý předmět. Tak proč rovnou nesáhnout na těžký, miasmou ovanutý, hrůzu nahánějící kalibr. Je to samozřejmě tak – ani tarotu se nevyhýbá smrt ve své nejarchetypálnější podobě – tetelícího se kostlivce s majestátní kosou. Vlastně ani nevím, zda ta třináctka spadla na tuto kartu pouhou náhodou.

Smrt v tarotu nicméně nemusí být striktně negativním obrázkem. No jo. Každý, kdo si u věštkyně tohohle sympaťáka otočí nejspíše nebude odcházet v rozjařeném poklusu. Je proto nutné si uvědomit, že smrtí je myšlen spíše konec jako takový, a také konec niterní; například konec osobnostního rysu. Může například jít o konec připosranosti.

Jenže s koncem přichází i začátek. Náš bezmocný viselec hovící si ve vzduchu konfrontuje smrt, která mu zatrhává prázdniny. Přesekává lano a on, po tvrdém, ale nutně bolestivém pádu na držku, pomalu vstupuje do nově otevřených vrat. Takto poučený člověk je připraven učit se ekvilibriu, vyrovnanosti, která přispěje k lepšímu udržení se na cestě k bytostnému já. I proto je čtrnáctou kartou „střídmost“.

3. XV Ďábel

„Střídmost“ nicméně přeskakujeme a vydáváme se níže; do hlubokého, nepříjemného, lepkavého bahna v nitru sebe samotného. Ďábel v tarotu obecně reprezentuje riziko oddávání se opulenci a materiálnímu požitku, které může mít fatální následky.

Z jungovské perspektivy je to však trochu jinak. Zde je ďábel obrazem stínu. Člověk se nyní na své cestě nachází v bodě, ve kterém ho čeká jeden z nejtěžších úkolů – čelit monstru, které se skrývá uvnitř něj. Problém tkví v tom, že tento boj nelze vyhrát. Stín nelze porazit, pouze konfrontovat. Po dobu celého života proto existuje šance, že monstrum přebere svou kontrolu nad jedincem a začne konat dle své vůle.

Šance, že se takto stane, roste s nedostatečnou mírou konfrontace sebe samotného, a tedy i monstra uvnitř. Pokud má člověk problém si přiznat, jakých ohavností je vlastně schopen, nechává otěže stínu povolené, a tak mu poskytuje větší svobodu ke konání. Každý se raději vidí na jasnější straně hypotetických situací. Nikdo by nechtěl být nácek, ale raději osvobodivší zajatců koncentráku. Zrcadlo reality ovšem hovoří jinak.

Právě ti, kteří si nejsou schopni přiznat svůj potenciál ke konání svinstva mohou snadněji dojet. Stín zůstává volný. Odsuzování, se kterým jde ruku v ruce ignorantská povýšenost, monstrum krmí a nechává ho růst. Možnost, že stín člověka přeroste tudíž roste také.  

Přesně proto je karta ďábla důležitá. Je impozantní. Oplývá tajemným až hrozivým fluidem. Ďábel se běžně vyobrazuje jako monstrum podobájící se Léviho Bafometovi. Po svých bocích se objevuje žena a muž s tendencemi monstru propadnout. Marigold Tarot nicméně volí neotřelejší způsob vyobrazení. Individuum padá do náruče falešného světce. Dohromady je spojuje had, který symbolizuje smrtelníkovo podvolení se ďáblovi, ať už je to na úkor slasti, hříchu obecně nebo třeba morálního selhání (jak to ostatně známe z klasické historky o zahradě a žebru).

Z výše zmíněných důvodů by se mohlo zdát, že je ďábel kartou čistě negativní. Není tomu tak. Jde o nutné zrcadlo odrážející nejzakalenější zákoutí lidské duše. Bez ďábla nelze konfrontovat, neexistuje sebekontrola. Záleží tak spíše na jednotlivci, zda k ďáblovi přistoupí jako k nepříteli nebo k respektuhodné entitě.

Pokud je zájem, tarot se vyplatí, s rozumnou dávkou skepse, alespoň zběžně prostudovat. Stačí se při bádání opřít o legitimní osobnost a počítat s občasnými pofiderními tendencemi. Ezoterická karetní hra nabízí unikátní a ucelený pohled na archetypální obrazy, které můžeme vidět během dne, při čumění na zdi galerií nebo po dobu sledování oblíbeného dílu Harryho Pottera. Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu to – z drtivé části bez propadání pro toto téma typické absurditě –  dokazuje, a proto lze ke studiu doporučit.  

Prokrastinace je propast

Slovo prokrastinace je byznys. Smrdutost celého konceptu, na který lidi stojí fronty u dveří knihkupectví a přednáškových hal se dá shrnout do několika málo odstavců. I to je sice na hranice dnešního prahu pozornosti a „prokrastinací“ zbídačeného lidu furt moc. Na konec proto přikládám devatenáctivteřinové video, kde to král vše precizně shrnuje. Pro ty odvážnější je zde text.

Dnešek je bezpochyby nejlepší dobou pro život. Existuje hodně lidí, kteří s absurdní dávkou ignorance romantizují historii a na popud pokřiveného obrazu, který jim emanuje před ksichtem, chtějí bez váhání skočit do stroje času a o pár set let se vrátit – do černých alžbětinských módních výstřelků, do zádumčivých chvilek po boku britských jezerních básníků...

To je samozřejmě blbost. Růžové brýle efektivně filtrují zdrcující vlny moru, syflu a proto-medických procedur bez anestezie. Na bohéma v trávě nebo na kavalíra v opulentním černém fraku si ostatně můžeme hrát i dnes – v době, kdy to ve chvílích, když hovno narazí na větrák, zas tak nebolí.

Nejlepší však neznamená bezchybná. Osud si i dnes na každého chystá bič z utrpení. Pro někoho je to nedostatek vody ve studni, pro jiného skoro dopitá lahev Coca-Coly ve špajzu. Úzkost, stres a deprese šlehá přes mozek každého druhého jak fanatický flagelant. Volba se rozšiřuje, čas se krátí, tíseň roste. Člověk si hryže nehty při výběru z desítek skvělých chlebů, zatímco na druhém konci se lidi modlí za kůrku. Obojí stojí za hovno. Utrpení je subjektivní jako humor, krása a umění. Doba je tak, nejen v tomto ohledu, roztěkaná jako vodíková bomba. Stačí poklepat.

Zde ale nástrahy zdánlivě pohodlného života nekončí. Jedinec je nucen se permanentně zpochybňovat. Slabá místa se začínají odhalovat již ve škole. Rány se otevírají a čumí do nich všichni.

To pokračuje i v teple domova. Ze sociálních sítí a ostatních médií smrdí krásní a perspektivní lidé, jejichž slunce odrážející úsměvy nás nutí k ještě intenzivnější sebenenávisti. Impuls sebeúcty nemusí přicházet. Proč by měl ostatně člověk chtít udělat sám pro sebe něco prospěšného, když se apriori nenávidí. Kruh se uzavírá, a ne každý vyskočí.   

Pravdou je, že všichni potenciál k permanentnímu překonávání sebe sama prostě nemají. Životní situace, zpackané zázemí nebo tristní genetika, která má hluboko v sobě zasetý nedostatek kuráže, nás nutí sklopit hlavu, podřídit se a nikdy nepřekročit pomyslný vrchol.

To není nutně špatně. Prostě to tak je. A není to nic nového. Už v devatenáctém století Henry David Thoreau odjistil verbální atomovku, jejíž otřes vibruje pod nohama společnosti až dodnes. Pronesl:

„Most Men lead lives of quiet desperation“

Pravdivost tohohle tvrzení roste s každým dnem. Byrokracií prolezlé status quo produkuje stále více pozic. S rostoucí cifrou pozic rapidně klesá jejich význam. Svět je rozlítaný jak westernové dveře do saloonu. Lítají po něm manažeři ničeho a influenceři všeho. Oba tábory jsou nuceni akceptovat lež.

Lež tkví v tom, že to, co v tomhle ohledu děláme má smysl. „Akceptovat“ lež z toho důvodu, protože není potřeba ji nutně věřit. Můžeme si snadno jet na něčem, co zjevně nic nikam neposouvá. Teda kromě toho, že nás to živí. Není proto vlastně třeba sahat po změně. Stačí kývnout a zvyknout si na zbytek života odžitého v tichém zoufalství.

Není divu, že se na takovémto žití mas snaží hodně krys kapitalizovat. Dráteníci s prokrastinací v koženém kufříku jsou toho zářným příkladem.

Prokrastinace je podomním prodavačem vyslaným právě zatuchlým systémem dnešní doby. Říká nám, jak zobat z ruky šrot, který sice nijak moc nechutná, ale zasytí a tudíž uspokojí. Celý koncept představuje radu, jak se zatnutými zuby dělat věci, které fundamentálně dělat nechceme.

To ale neznamená, že by člověk neměl těžké věci dělat. Za pravým grindem se paradoxně často ukrývá velká porce smyslu, za kterou se vyplatí jít.

Pokud je řeč o prokrastinaci, je řeč o věcech, které člověk dělá, protože mu amébická masa kyne, že je dělat musí. Že je to nutné pro jeho vyšší prospěch. Za takovými případy se většinou smysl neblyští. Člověk proto musí zatnout zuby, aby překlenul nechuť a sevřít prdel, aby se neposral ze sebezhnusení.

Antidota leží v ohni – v čistém zápalu pro věc. V ultimátním zážehu totiž neprokrastinujeme – naopak, drtíme nechtění. Nucení je pryč. Přelhaná motivace nás nenapadá. Jedem na vlně. Nemyslíme na nic. Jen se vezeme na proudu okamžiku. S lehkostí balancujeme ve zlatém středu stavu flow Mihalyho Csikszentmihalyiho.

Není nutné otrocky kloktat formuli prokrastinace. Ne nadarmo chutná jako oslí mrdka. Stačí obezřetně sledovat intuici a dělat věci, které mají individuální smysl. V takových případech nechtění neleze na povrch i přesto, že tam inherentně je. Prokrastinace je obchod s mindsetem otroka. Nekupujte.

Nechtění proti své vůli připadá v úvahu pouze v evidentních momentech. V těch většinou platí jednoduchá rovnice – benefit převažuje trest – pokud neplatíš daně, jdeš do basy. Pokud ano, jsi na svobodě. I zde se tudíž není třeba obracet na prokrastinační eskamotérství. Misky vah oslepené Justitie postačí.

Závěrečný odstavec přenechávám již zmíněnému králi – Georgi Carlinovi.

 

Fikce je Fakt

“You should never read just for "enjoyment." Read to make yourself smarter! Less judgmental. More apt to understand your friends' insane behavior, or better yet, your own. Pick "hard books." Ones you have to concentrate on while reading. And for god's sake, don't let me ever hear you say, "I can't read fiction. I only have time for the truth." Fiction is the truth, fool! Ever hear of "literature"? That means fiction, too, stupid.” 

Tohle pochází z pera Johna Waterse — člověka, který by se dal označit za jednu z vrcholných chodících transgresí 20. století.

Waters je král. Nutí veřejnost obracet oči už vlastně jenom kvůli tomu, že je. Je to gay z amerického Baltimoru. Jeho autentický look tvoří geniálně ohyzdné second-handové obleky a zejména miniaturní mustáž, která mu s nebývalou lehkostí lemuje vrchní ret.

Věřím, že šaty nedělají člověka. Šaty ale určitě člověka sdělují, komunikují, mohou být jeho extenzí. A právě John Waters je toho – například po boku Johnnyho Cashe – chodícím důkazem. Za hraničně pedofilním vzhledem se skrývá osobnost, kterou lidé častují přízvisky jako „Pope of Trash“ nebo třeba „Prince of Puke“.

To samozřejmě není pouze kvůli jeho zjevu, ale celkovému odkazu, který sestává z několika zásadních záseků nezávislé kinematografie. Povětšinou jde o černé (nebo dokonce hnědé) komedie, které Waters protkává s ostatními žánry, a poté testuje jejich hranice – společně s prahem snesitelnosti obecenstva.

Nejrelevantnějším Watersovým kusem jsou Růžoví Plameňáci. Ti představují příběh o Divine, obézním transvestitovi, který ve svém městě usiluje o titul nejodpornějšího člověka. K tomu si pomáhá například debužírováním si na psích exkrementech nebo incestními hrátkami s asymetrickým synem. Můžeme zmínit ale také třeba právě Baltimorem ušpiněný muzikál Cry-Baby s krásným Johnnym Deppem v hlavní roli a křiváku.

John Waters je král. John Waters je nadšeným sběratelem hraček, které mohou kvůli nepozornosti výrobců zabíjet děti. John Waters je vášnivým čtenářem a autorem. John Waters za běhu života tesá unikátní osobnost. Nehledejte druhého Johna Waterse. Nenajdete.

A právě literatura Watersovi ke tvarování výjimečného bytostného já bezesporu dopomáhá. Ve svém memoáru Role Models věnuje celou kapitolu obskurně-bizarním autorům, kteří psali výhradně fikci.

Není náhoda, že kapitola nezmiňuje žádný faktický počin, žádnou motivační brožuru, žádný pseudotraktát o osobním rozvoji.

Takovýto typ literatury se totiž většinou nezarývá. Je jako matka, která kojenci předžvýkává stravu. Účelně kvůli profitu odstraňuje úsilí. Stránky motivačních přesnídávek nepřinášejí pocit, že něco váží. Váhu vědomě odstraňují, aby listování probíhalo bez námahy a čtenář na konci objevil falešnou pravdu, která z hlavy vymizí s příchodem dalšího podobně laděného pamfletu.

Většina autorů podobných canců jsou jako kurátoři pofidérního abstraktního umění. S bodrým pohledem a citem pro demagogii prodávají naleštěné vakuum jako revoluci myšlení, duchovní očistu, recept na úspěch. Pod krásnou a křehkou slupkou se skrývá čpící plonk.

Mluvím hlavně o knihách stylu „Jak něco za něco“. Jak se dostat z nuly na vrchol za pět minut, jak udělat z hovna milion v pěti potlačeních … Při rychlém přezkoumání vidíme, že skvělých a perspektivních lidí s kolosální vatou v kapse je na světě o poznání méně než knih podobného ražení v knihkupeckých policích.

Co víc. Irelevance podobných brožur ztvrzuje jejich absence v jakémkoliv (ne-nutně akademickém) kánonu. Pokud se tam objeví, jde povětšinou o jejich kulturně-historickou hodnotu než o to, že by pohnuly kolektivním myšlením, morálkou nebo životním stylem (vypíchněme třeba Thoreaův Walden nebo příručku na skvělého člověka od Benjamina Franklina, Art of Virtue).

Brožuro-knihy člověka nepřetaví. V závěru jsou vlastně pouhým dokladem o nezkroceném egu autora. Ten, kdo myslí, že třímá snadno sdělitelný a univerzální recept na život (nebo na jeho část), si nevidí do chřtánu kvůli krysím zubům a masochisticky si užívá rdoušení se vlastním hovnem.

Pravdou totiž je, že by literatura měla trochu bolet. O tento aspekt zmíněné knihy autoři často kastrují. To je zásadní chyba. Servírování na stříbrném podnose dělá z literatury porno – okamžité uspokojení, na které za moment zapomeneme – ultimátní antitezi k životu.

Skočit autorovi na návod k uctívání múzy nebo na seznam tajných ingrediencí k úspěchu je jako sežrat návnadu. Ryba polkne lež a chytne se na hák, ze kterého je těžké se dostat. Lež tkví v tom, že kniha může v pěkném balení a přátelsky strukturovaných odstavcích poskytnou klíč k životu. Je to kec. Kec, díky kterému je ve fikci paradoxně více pravdy než ve zmiňovaných kuchařkách na štěstí.

Fikce staví na příběhu a příběh vždy staví na pravdě. I to nejdivnější Sci-Fi může připravit člověka na neobjevený hnus opravdového světa. I to nejvzdálenější fantasy může čtenáři pomoci poštelovat morální kompas blízké reality. Jde o nuance. Nuance, které ze zmrda neudělají perspektivního krasavce, ale mohou pomoci ke kýženému reality čeku.

K fikci je možné přistupovat jako k zrcadlu. Mezi řádky můžeme vidět sami sebe v jiných formách, například v horších podobách. tyto podoby je třeba následně konfrontovat, abychom na ně v reálu nemuseli dojet.

I proto se fikce zarývá. Protože nese kus pravdy. Protože trochu bolí. Má tvrdé kontury, Pomocí kterých dokáže tesat unikátní osobnost – narozdíl od přesnídávky, která pouze pumpuje fádní hmotu do už tak obrovské amébické masy.   

Fakt je fikce.

Dementi.

5 tipů, jak začít s Lovecraftem

Howard Phillips Lovecraft zaplňuje české knižní police kosmickohororovým hnusem s rostoucí frekvencí. Více lidí zakopává o chapadla Cthulhu a díky tomu se vydává více sbírek, které  kumulují příběhy kultovního spisovatele. Ne příliš zkušený čtenář se však při prvním kontaktu s autorem může snadno spálit. Buď čeká úplně něco jiného, nebo má pocit, že nedostává do puntíku popsanou hrůzu. Tento skromný traktát vám napoví, jak nejefektivněji vkročit do světa nepojmenovaného a nepojmenovatelného.

1. Nezačínejte chronologicky

Pravděpodobně nejrozšířenějším a nejkompaktnějším Lovecraftovským počinem, který v českých knihkupectvích lze dohledat, jsou spisy celkově čítající pět knih. Každá z nich se věnuje jinému autorovu životnímu období. A začíná se od začátku. Spisy tak čtenáře představují Lovecrafta jako novice, v jeho vrcholné formě až po finální literární výdech. 

 

To se jeví jako rozumný nápad — chci okusit Lovecrafta, chci všechno, tak proč ne od kořenů?Hlavně proto, že Lovecraftův start zdaleka nereprezentuje jeho know-how. První fáze téměř určitě neuspokojí ty čtenáře, kteří chtějí okusit autorovy nejzásadnější trademarky. Na ty se totiž dostává až  později.

V raných povídkách si chapadel, kosmického hororu a gigantických nemyslitelných monster opravdu moc neužijete. Lovecraft zde spíše trénuje. Navazuje na tradici tehdejších hororových a fantasy mistrů a ve většině případů servíruje zejména Edgarem Allanem ovlivněné chody, které se však originálu často nemohou rovnat. Upřímně — za gotickoromantickým hororem byste se ve většině případů měli vydat jinam.

Nejlepší goticky laděná povídka z Lovecraftova pera je pravděpodobně Vyděděnec. Tu si z první vlny autora klidně vpalte i dříve. A k tomu si pusťte tenhle vál od Electric Wizard, který se Lovecraftovým psaním inspiroval nejen zde

Pokud zamýšlíte spisy pořídit, doporučuji si první knihu nechat na později. Funguje totiž mnohem lépe jako doplňkový materiál pro fajnšmekry. Co si budeme povídat. K Lovecraftovi jsme se pravděpodobně dostali přes kultovní želatinovito sépioidní zelené monstrum. A to na řadu přichází později.

2. Seznamte se s Cthulhu

Volání Cthulhu. Toť název povídky, kterou pravděpodobně většina čtenářů započne pouť Lovecraftovským bahnem. Dnes je monstrum samotné větším popkulturním fenoménem než autor samotný. Od her, přes postavičky až po pantofle — amorfní zelený hnus si můžete užít v takové formě, které nejvíce hovíte.

Volání Cthulhu funguje pro představení Lovecraftova psaní velmi dobře. Nabízí mnoho autorových tradičních tropů, charakteristický styl psaní, témata i odraz pokřivených názorů z vlastního života.  Povídka jde zároveň napřed Lovecraftovskému nováčkovi díky tomu, že je mnohem popisnější a „grafičtější“ než většina ostatních kusů.

A Co více. Cthulhu je jedinou bytostí, kterou autor doplnil vlastní skicou. Čtenář se tak při prvním kontaktu neztrácí v abstraktních popisech, které ve výsledku řeknou méně, než kosmickým hororem nepolíbený může čekat. Lovecraftovou finesou je totiž práce s konceptem strachu z neznáma, který se s rostoucí doslovností ztrácí. A tak, aby se v tomto amébickém ničem hnedka člověk po dosvědčení Cthulhu neztratil, je vhodné pokračovat po podobné stezce.

Lovecraftův vlastní skeč Cthulhu, který inspiroval mnoho umělců a velkou část DeviantArtu.

3. Jděte po smradu rybiny

Až se vzpamatujete z kontaktu s nejznámější Lovecraftovskou entitou, vydejte se do Innsmouthu. Stín nad Innsmouthem se o tématiku otírá ploutví a nejen to. Lovecraft zde představuje momentum jako snad nikde jinde. Nahlédnete tak do Lovecraftovského univerza z lehce jiné perspektivy s tím, že základna zůstává stejná. Pořád budete klouzat po hnusu. Pořád z mlhy budou vykukovat siluety hororu a nejistoty. K tomu všemu však přibude náboj, který z povídky dělá téměř akční noveletu. Protagonista utíká po městě, skáče, po střechách, rozehrává stealthovou hru s žaborybími obyvateli. To vše jen proto, aby vkročil do závěrečné, pro autora tak typické fantasmagorie.

Poté, co si rybářskou vesnici jménem Innsmouth důkladně projdete nastane čas vydat se do míst, kde věci přestávají mnohdy mít jasné obrysy. A tak to už po většinu času zůstane.

Před konfrontací kosmické hrůzy si ještě můžete vpálit jednohubku jménem Dagon. Ukáže vám Lovecrafta v poměrně netradiční, až poetické formě.

4. Z hlubin vody do hlubin kosmu

Když jste dopodrobna prostudovali kult Cthulhu, vezměte za chapadlo a zhoupněte se k dalším, v mnoha ohledech zásadnějším Lovecraftovým počinům. 

Existuje nekategorický kruh povídek, které jsou jak fanoušky, tak kritiky shledány jako to nejlepší, co se Lovecraftovi podařilo stvořit. Můžeme si například vypůjčit seznam francouzského literárního provokatéra, Michela Houellebecqa, který Lovecraftovi věnoval několik esejí. Traktáty později vyšly v knižní podobě s předmluvou Stephena Kinga pod názvem Against World, Against Life. V seznamu pojmenovaném “Great Texts” Houellebecq shromažďuje nejzásadnější kusy Lovecraftovy kariéry. Troufám si říct, že by s jeho “”bestof” výběrem valná většina Lovecraftovských nadšenců souhlasila. 

Níže zmíněné povídky představí čtenáři celkový koncept nepojmenovatelné hrůzy, při jejíž kontaktu dochází k šílenství. Rovněž se zabývají kosmickým hororem, který pojí nihilismus s lidskou malostí, pokud se na člověka pohlíží z perspektivy vesmíru v celé jeho rozumem nepolapitelné parádě. V neposlední řadě se čtenář lépe obeznámí s hierarchií božstev a jejího příbuzenstva, které se dnes často kolektivně označuje jako Mýtus Cthulhu: 

Dunwichská Hrůza 

Barva z kosmu 

V horách šílenství 

Šepot ve Tmě 

Sny v Čarodějnickém Domě 

Stín z Času 

Mým osobním číslem jedna je Dunwichská Hrůza, která v Češtině vyšla s kultovními ilustracemi Santiaga Carusa. Sežeňte si a při čtení se kochejte podobnými monumenty, jako je tento.   

Šest povídek prezentuje autora v nejlepší formě a zároveň dává čtenáři ochutnat jeho nejpopulárnější tropy, typické stylistické atributy a nejčastější témata. Po Cthulhu okusíte rozumem nepochopitelný kosmos, mnohokrát propojený s okultní vědomostí načerpanou z šílenství vyvolávajících knih. Vydáte se do míst, kde člověk nepáchl po tisíce let, jen proto, abyste zešíleli z kontaktu s prastarými. Váš mozek bude občas zmítat neeukleidovská geometrie, občas podivné zvuky, občas kreatury, které se vydávají za něco, co nejsou. Ve zkratce: texty vám dosyta představí, o čem HPL opravdu je.

5. Za hranice rozumu

Poté, co ochutnáte nejlepší Lovecraftovské chody je to víceméně na vás. Svět vytvořený Howardem Phillipsem je bohatý a nabízí několik úhlů, které určitě stojí za to prozkoumat.

Skrze série povídek, kterou spojuje protagonista Lord Dunsany se můžete vydat do snových říší, kde se vám ve větší šíři představí Lovecraftův bestiář i kočičí fetiš. Můžete jít po stopách Necronomiconu a představovat si, co do něho šílený Arab před tolika lety nadrápal, že z toho všem tak hrabe. Můžete si vyhledat jména božstev mýtu Cthulhu a číst dle jejich výskytu v jednotlivých povídkách. Možností je mnoho a i ty dělají z prozkoumávání Lovecraftova kánonu solidní a zábavnou kratochvíli. 

Je však nutné vyseknout ještě jednu věc.

Nečekejte nutně dobré psaní. Lovecraft stvořil kult. Zanechal po sobě něco, co inspirovalo tisíce dalších lidí. Odráží se v popkultuře různými způsoby. Jeho myšlenky ovlivnily periferní religiozitu, magii a filosofii. To z něj však automaticky nedělá mistra pera. Lovecraft stvořil kult a kultem zůstává. Jeho psaní je kultovní, stejně jako brakové časopisy, které jeho příběhy původně vydávaly.

Pravdou je, že i přes Lovecraftovu popularitu autor zůstává téměř exkluzivně populární. Akademie ho houževnatě odmítá a kdo ví, jestli se Lovecraftovi někdy podaří vydobýt si pevné místo mezi zásadními velikány jako je Poe, Hawthorne nebo Bierce. K tomu nenapomáhá ani autorův radikální xenofobní sentiment. 

Věc se totiž má tak, že na jeden Lovecraftův dobrý kus připadá několik podstatně slabších. Většina povídek se ztrácí ve zbytečně dlouhých popisech a zapomíná na gradaci. Lovecraft vědomě vše zaplácnul hutnou atmosférou. Atmosférou, která často skvěle funguje, ale někdy je hutná až tak, že přes ní nejdou vidět  kontury dobře odvedeného vyprávění. 

Vydejte se za hranice rozumu, ale opatrně. Je to cesta plná hrbolů. Často zábavná,  ale někdy táhnoucí se jako smrad. Na závěr si dovolím přidat pár knih, které vám, dle mého názoru, pomohou udělat ten nej(ne)rozumnější první krok:

Dunwichská Hrůza (B4U Publishing, 2006)

Stín nad Innsmouthem (Laser, 2014)

V Horách Šílenství (Segoy, 2010)

Vyděděnec a Jiné Povídky (Dokořán, 2010)

Poté samozřejmě Spisy (PLUS, 2014)

A na netu je vše v originále zdarma. Třeba tady. 

A na Youtube je solidní porce skvěle načtených audioknih. I Česky.