Jung, Tarot a bububu

Co si budeme povídat. Když dojde řeč na tarot, naše „what the fuck vráska“ – ta krabatící se mezi očima při jejich pohybu směrem dovnitř a dolů– dostává zabrat. Osudové vyložení karty má údajně pomocí symbolické ilustrace odpovědět na to, co se bude v našich životech obecně dít. A dokáže to i konkrétněji. Zeptejme se, jak to vypadá s námi a financemi, láskou nebo kariérními úspěchy a obrázky nám předhodí klíč…

Nejen televizní mágové, kteří začínají z obrazovek plných batiky vykukovat pravidelně po skončení hlavního vysílání, mohou za to, že tarot zavání ezoterickým puchem. Mohou za to výstupy kultury, která tuto karetní hru vkládala do rukou zejména postavám, ať už filmovým či knižním, s tendencemi k šílenství, fanatismu a prachsprosté debilitě. Z Tarotu se proto stala apriorně zavrhovaná fraška.

Můj přístup k éterickým kartám se od většiny příliš nelišil. A vlastně jsem ani nevěděl, o co pořádně jde. Asociace mne však vždy dovedly do říše vonných tyčinek, rituálních bubínků a magických koulí. I z toho důvodu jsem během vybírání solidní jungovské sekundární literatury poměrně dlouho váhal, zda sáhnout po knize od Sallie Nichols – Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu.

Jasně. Je známo, že Jung byl otevřen mysticismu a parapsychologii. To ale ještě neznamená, že musíme zhltnout každé ezohovno, ke kterému někdo přikurtuje mistrovo jméno. Vždy se může najít krysa, která učení Junga zneužije jako podklad pro vlastní pokřivené domněnky. Nepomáhá tomu ani fakt, že knihu vydalo vydavatelství Eminent, jehož katalog čítá nemálo kusů čpících neopodstatněnou všeláskou a objatými stromy. I přes výstrahy jsem nicméně hodil kostkou a skočil do pětsetistránkové bichle jako Kierkegaard do křesťanství.

Několik prvních stran naštěstí přesvědčivě nastínilo, že Nichols do řad Joland a Vlastíků Plamínků nepatří. Autorka pohlíží na Tarot jako na ilustrace se symbolickými významy, jejichž obsah je zakořeněn hluboko v kultuře, a tudíž i v našich hlavách. To dokazuje nejen Jungovými citacemi, ale i úryvky z děl literárních velikánů jako je William Blake, W. B. Yeats nebo Dante. Potěší i přidané fotografie, které vyobrazují relevantní umělecká díla například ze štětců Böcklina, Moreaua či van Gogha. Tyto příklady představují solidní důkazy o tom, že archetypy nejsou blbost, ale že mají opravdový, avšak mnohdy podvědomý účinek.

Archetypy jsou všude a Nichols si to uvědomuje. Soubor (v tomto případě marseillských) karet proto slouží spíše jako jedno z ucelených vodítek, na kterých se všudypřítomné obrazy vyskytují. Během čtení tak procházíme tradiční cestou hrdiny, konfrontujeme cirkulární tvar jako symbol úplnosti nebo sami sebe nachytáváme v momentě, kdy se ztotožňujeme s mentálními pochody trickstera.  Na této archetypální výpravě se seznámíme i s věcmi nad rámec; ať už jde o podstatné myšlenky Junga, jejich juxtapozici s ostatními zásadními psychologickými mysliteli s Freudem v popředí nebo s odkazy na myslitele, jejichž dílo přesahuje do filosofie nebo třeba antropologie.

Srozumitelnost, pospolitost a narvaná rešerše však netvoří ultimátní gró knihy. Jde hlavně právě o tarotové obrazy, které, s pomocí vysvětlivek z pera Nichols, rezonují. Při čtení lze cítit, že situace vyobrazované na jednotlivých kartách buďto již byly prožity nebo se blíží. Celý balíček chronologicky vyobrazuje cestu k self – Jungově pojmu pro svébytné já – stavu, ve kterém jsme zkrotili stín, umírnili ego, rozumně usměrnili libido a bez úzkostí a neurózy začali žít smířeni v souladu s tím, co jsme. Samozřejmě – můžeme zasadit counter jak Tyson a ohnat se obecnou vágností výkladů. Tak už to nicméně u archetypů ale bývá, a tak je asi na každém, jak moc zakroutí osobním ventilem skepse.

Zpět ale ke zmíněné rezonanci. Abych nastínil, co přesně myslím, vytáhnu z pomyslného balíku tři karty a popíši, co symbolizují. Vybíral jsem zejména podle míry osobního sžití, ale taky dle toho, jak karty esteticky zapadají do tématiky blogu a mého vkusu obecně. A aby to bylo ještě úplnější, vyměnil jsem avizovaný marseilleský balík za tzv. Marigold Tarot, který obrazy zahaluje do dekadentní černozlaté smrti. Skvost.

   1. XII Viselec

Viselce zde umísťuji hned z několika důvodů. Velmi mě baví esteticky, zajímavě odrážel situaci, ve které jsem se při čtení knihy nacházel a vlastně se tak nějak obecně v něm z zrcadlím. 

Nebožák na kartě visí jednou nohou uprostřed stromů. Jeho nohy tvoří číslo 4, které symbolizuje spojení těla ducha a mysli se světem. Při o otočení karty viselec připomíná blázna (a mnoho lidí ho proto může pokládat za běžného hňupa), tancujícího či poskakujícho na jedné noze. Blázen je ostatně nultou kartou tarotu. Symbolizuje začátek cesty; momenty, ve kterém jsme vrženi na cestu individuace. Blázen neví, čumí, ujebává se. V bodě nula není nic zakotveno.

Podobnou, leč komplexnější situaci představuje právě karta viselce. Člověk již odmakal nějaký ten kus práce na vlastní osobnosti (jeho rozvoj dokazuje pozice nohou: čtyřka, číslo úplnosti). Nyní se ale přistihl v situaci, která je prostě nad rámec jeho schopností. Viselec doslova visí v éteru. Je na pospas osudu. Musí tudíž čekat na to, jak se konkrétní dějství rozuzlí a jaké vrata mu posléze osud otevře. A možná také zavře.

Každý takovouto situaci zná. Viselec reprezentuje nutnost trpělivosti, klidné mysli a vyrovnanosti v dobách, kdy nic jiného nezbývá – pouze uchopení se výše zmíněných, leč vágních atributů. Až po zasažení vnějších sil je lano přetnuto a osoba je (snad) schopna pokračovat na své cestě.

2. XIII Smrt

K zmíněnému přetnutí by se hodil ostrý předmět. Tak proč rovnou nesáhnout na těžký, miasmou ovanutý, hrůzu nahánějící kalibr. Je to samozřejmě tak – ani tarotu se nevyhýbá smrt ve své nejarchetypálnější podobě – tetelícího se kostlivce s majestátní kosou. Vlastně ani nevím, zda ta třináctka spadla na tuto kartu pouhou náhodou.

Smrt v tarotu nicméně nemusí být striktně negativním obrázkem. No jo. Každý, kdo si u věštkyně tohohle sympaťáka otočí nejspíše nebude odcházet v rozjařeném poklusu. Je proto nutné si uvědomit, že smrtí je myšlen spíše konec jako takový, a také konec niterní; například konec osobnostního rysu. Může například jít o konec připosranosti.

Jenže s koncem přichází i začátek. Náš bezmocný viselec hovící si ve vzduchu konfrontuje smrt, která mu zatrhává prázdniny. Přesekává lano a on, po tvrdém, ale nutně bolestivém pádu na držku, pomalu vstupuje do nově otevřených vrat. Takto poučený člověk je připraven učit se ekvilibriu, vyrovnanosti, která přispěje k lepšímu udržení se na cestě k bytostnému já. I proto je čtrnáctou kartou „střídmost“.

3. XV Ďábel

„Střídmost“ nicméně přeskakujeme a vydáváme se níže; do hlubokého, nepříjemného, lepkavého bahna v nitru sebe samotného. Ďábel v tarotu obecně reprezentuje riziko oddávání se opulenci a materiálnímu požitku, které může mít fatální následky.

Z jungovské perspektivy je to však trochu jinak. Zde je ďábel obrazem stínu. Člověk se nyní na své cestě nachází v bodě, ve kterém ho čeká jeden z nejtěžších úkolů – čelit monstru, které se skrývá uvnitř něj. Problém tkví v tom, že tento boj nelze vyhrát. Stín nelze porazit, pouze konfrontovat. Po dobu celého života proto existuje šance, že monstrum přebere svou kontrolu nad jedincem a začne konat dle své vůle.

Šance, že se takto stane, roste s nedostatečnou mírou konfrontace sebe samotného, a tedy i monstra uvnitř. Pokud má člověk problém si přiznat, jakých ohavností je vlastně schopen, nechává otěže stínu povolené, a tak mu poskytuje větší svobodu ke konání. Každý se raději vidí na jasnější straně hypotetických situací. Nikdo by nechtěl být nácek, ale raději osvobodivší zajatců koncentráku. Zrcadlo reality ovšem hovoří jinak.

Právě ti, kteří si nejsou schopni přiznat svůj potenciál ke konání svinstva mohou snadněji dojet. Stín zůstává volný. Odsuzování, se kterým jde ruku v ruce ignorantská povýšenost, monstrum krmí a nechává ho růst. Možnost, že stín člověka přeroste tudíž roste také.  

Přesně proto je karta ďábla důležitá. Je impozantní. Oplývá tajemným až hrozivým fluidem. Ďábel se běžně vyobrazuje jako monstrum podobájící se Léviho Bafometovi. Po svých bocích se objevuje žena a muž s tendencemi monstru propadnout. Marigold Tarot nicméně volí neotřelejší způsob vyobrazení. Individuum padá do náruče falešného světce. Dohromady je spojuje had, který symbolizuje smrtelníkovo podvolení se ďáblovi, ať už je to na úkor slasti, hříchu obecně nebo třeba morálního selhání (jak to ostatně známe z klasické historky o zahradě a žebru).

Z výše zmíněných důvodů by se mohlo zdát, že je ďábel kartou čistě negativní. Není tomu tak. Jde o nutné zrcadlo odrážející nejzakalenější zákoutí lidské duše. Bez ďábla nelze konfrontovat, neexistuje sebekontrola. Záleží tak spíše na jednotlivci, zda k ďáblovi přistoupí jako k nepříteli nebo k respektuhodné entitě.

Pokud je zájem, tarot se vyplatí, s rozumnou dávkou skepse, alespoň zběžně prostudovat. Stačí se při bádání opřít o legitimní osobnost a počítat s občasnými pofiderními tendencemi. Ezoterická karetní hra nabízí unikátní a ucelený pohled na archetypální obrazy, které můžeme vidět během dne, při čumění na zdi galerií nebo po dobu sledování oblíbeného dílu Harryho Pottera. Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu to – z drtivé části bez propadání pro toto téma typické absurditě –  dokazuje, a proto lze ke studiu doporučit.  

Nic Pizzolatto - Galveston

Nic Pizzolatto, který si vydobyl své světové renomé zejména triumfální scénáristickou prací na první řadě True Detective, vzešel z literárního podhoubí. Jeho román, Galveston, se nám knižní distributoři šalamounsky snaží prodat pomocí claimu „Od tvůrce seriálu temný případ“. Dostane ale čtenář tu samou krystalickou existenciální sadu?

Galveston pojednává o Royovi Cadym, člověku prolezlém rakovinou ve špatný čas, na špatném místě.  A ještě k tomu ve špatné době. Pro své kolegy a vlastně celý svět je k ničemu. I proto se jeho skvadra rozhodne Roye eliminovat. Posílá ho do léčky, ze které však unikne a dokonce se mu podaří zachránit mladou šlapku, Rocky, která v šlamastice plnila úlohu sexuální distrakce. Oba utíkají z místa. Roy za sebou zanechává mrtvoly. Tyto Peripetie je pojí na společné cestě před smrtí a kniha nám vyobrazuje následnou road story zatracených individuí.

Začátek vskutku slibuje pochmurnou náladu True Detective. Ocitáme se v kalném a malebném městě na sklonku světa, od kterého je slunce stejně daleko jako světlo naděje pro každého, kdo zde žije. Jedná se nekale. Čekání na smrt se krátí chlastem. Každý ochcává každého a ten kousek dobra, co ve člověku zbyl, se musí hledat hodně dlouho.

U šedivých odstínu a predestinované záhuby ale podobnost s Temný Případem víceméně končí. Galveston je přímočarý příběh bez větších překvapivých zákrut. Nedočkáváme se okultní esence, spletitých vztahů, budování charakterů nebo sáhodlouhých, avšak geniálních existenciálních kontemplací.

Z knihy jde cítit, že Pizzolatto zatím jen spíše zkouší. Zkouší ale s respektem k tradici. Jde znát, že autor ctí literaturu amerického gotického jihu i přesto, že román nijak zvlášť neoperuje s filosofickými otázkami nebo uvadající aristokracií tak, jak to dělal Faulkner, McCarthy nebo O’Connorová. 

Galveston se letos dočkal i filmové verze s Elle Fanning a Benem Fosterem. Scénář si přepsal sám Pizzolato. Podle recenzí autor ustoupil ještě o kousek dále od filosofie a film se věnuje téměř čistě příběhové linii. 

zdroj: Variety.com

Plusem tak pro někoho může být, že Galveston nabízí lehké čtení ovoněné jižanskou pochmurností, které čtenáře nešikanuje přílišnými pokusy o přesah. Hlavní postava se sice občas nachytá při temných ruminacích. Ty ale nejdou dostatečně do hloubky. Pizzolatto někdy nahodí fajn nápad nebo myšlenku, kterým by klidně mohl věnovat stranu nebo dvě. Místo toho ale nadějný nápad abruptně končí a autor se vrací k příběhové lince. Díky tomu vše úspěšně odsýpá. To může být pro běžného konzumenta moderní beletrie benefit. Pro uctívače literatury amerického jihu však spíše jen opomenutelný oddechový materiál.

Je však potřeba zároveň vyzvednout Pizolattovu schopnost držení koherence. Kniha na rozsahu necelých tří set stránek sveřepě drží tón. Podobně si udržuje i momentum. Galveston se čte bez námahy. Pokud čtenář hoví danému žánru a tématu, stránky proletí za několik málo večerů a nejspíše nebude strávený čas nad knihou považovat za ztracený. Román pak naráží hlavně na tuctovost a neschopnost držet krok s mistry jihoamerického pera a autorovým dosavadnímu opusem magnum.

Co říct v závěru? Galveston je solidně napsaný ale omšelý příběh s charaktery, které mají svůj osud předem nalinkovaný. Jeho čtení neurazí. Zároveň ale málokoho nějak překvapí, ať už stylem psaní nebo směry, kterými se román vydává. Kniha by se dala doporučit lidem, kteří chtějí okusit literaturu velikánů odnože zvané Southern Gothic, ale necítí se být připraveni na vyšší kalibr. Ty ostatní Galveston asi neurazí, ale ani výrazně nenadchne.

S. Craig Zahler – Špinavý Kšefty na North Ganson Street

Česká knižní distribuce obohatila trh jedním z počinů režiséra S. Craiga Zahlera, který už s prvními  kinematografickými zářezy jasně definoval svůj rukopis. Divák tak nyní může okusit, jak mu to jde na papíře.

Osobně jsem po knžiním Zahlerovi šáhl nejdřív, co to šlo. Po jeho loňském  Brawl in Cell Block 99 jsem zůstal silně uhranut. Už dlouho nikdo neservíroval tak syrovou, ostrou, brutální a svým způsobem stoickou filmařinu v tak hnusně pěkném a smysluplně updatovaném grindhousovém kabátě.

Zdá se, že Zahler ví, co obecenstvu v posledních letech na hollywoodském plátně schází. Je to přesně ta kontemplativní, nikam nespěchající a neuhýbající filmařina, strohá, která jde až na kost. V mnoha aspektech připomíná například sedmdesátkové kusy Sama Peckinpaha.

Režisér si neláme hlavu s komplikovaným příběhem a jde přímo k věci. Z bodu A do bodu B. Na konci všeho brození  bahnem divák získává brutální katarzi, která mu bliká, křupe, šplouchá a praská přímo do ksichtu. Skvost.

Nabízí se proto otázka: „Je na tom Zahler podobně i za psacím strojem?“.

S radostí se dá konstatovat, že ano.  Špinavý Kšefty nás vhodí do fiktivního města Victory, které má od významu slova tak daleko, jako příjemný klimat této oblasti. Jako čtenář se nacházím ve městě věčně znásilňovaném blizardem a mrazem. Obydlené prochcané paneláky střídají vybydlené a vymlácené ruiny, ze kterých čas od času vykoukne polomrtvá smažka. Podobné individua lemují městské ulice. Šlápnutí na chodník střídá šlápnutí do mrtvé holubice. Pod nohy však není čas čumět. Bylo by možné, že v nesoustředěném okamžiku vás někdo znásilní, okrade nebo urve hlavu. Nebo všechno dohromady.

Sledujeme příběh Detektiva Bettingera, který se do ledového pekla dostává za trest. Získává nového parťáka, který je příjemný jako šmirglpapír na koulích. Nová dvojka společně musí vyřešit případ umučené kurvy. Po čase se ale plány mění. Victory začne okupovat zabiják poldů a Bettinger neuniká jeho zájmům. Cesta peklem začíná.

Fakt, že je náš protagonista detektiv však ještě nutně neznamená, že čteme klasickou detektiku, jak se evidentně i knihkupci a knihovníci domnívají. Tady pozor. Špinavý kšefty jsou poctivý kus romanopisectví. Pokud do něj však půjdete s očekáváním kliček, slepých uliček a nečekaných odhalení, ošklivě narazíte.

Zahler totiž i na papíře servíruje svou zajetou filmovou rovnici. Bettinger jde od začátku až do konce po téměř rovné lajně. Po cestě vše intenzivně graduje. Příběh je poctivě budován. Charaktery jsou netypické a s každou stránkou nabírají na své osobitosti. Nečtěte Zahlera jako detektivní román, ale pro autorův specifický styl.

Jak už název napovídá, Zahlerova filmová novinka "Dragged across Concrete" se pravděpodobně s ničím mrdat nebude. Stejně jako Špinavý Kšefty.

Ten je totiž v knize tím hlavním, co žene příběh kupředu. Násilí je brutální, občas zábavně samoúčelné a do detailu popsané. S popisy analogiemi, metaforami a dalšími tropy si Zahler umí vyhrát. Největší hnus je popisován skvěle. Cítíte ho v kostech a občas se neubráníte pousmání se. To samé platí pro dialogy, popisy postav a lokací. Osobně mi utkvěl popis situace, ve které policejní kára přijíždí v noci na místo činu a mění ho na „červenomodrý disko“.

Popisy a celková stylistická stránka však není to jediné, kde Zahler exceluje. Paradoxně je knižní momentum autora o mnohem svižnější, než to filmové. Nečekejte příjemně nepříjemný slowburn. Špinavý kšefty se ženou ke konci až překvapivě briskně.

Za zmínku taky stojí Zahlerova hra s rasovou otázkou. Protagonista je afroameričan, stejně jako jeho kolega Dominik. Parťáci jsou Aziati a další rasy, které se v podobné literatuře obyčejně v této míře neobjevují. Román však v žádném případě nepůsobí jako levicová agitka. Nesledujeme příběh afroamerického detektiva. Sledujeme příběh detektiva, který je černý. A to je velký rozdíl.

Špinavý kšefty na North Ganson Street mi daly vše, co jsem čekal. Jsem rád, že skepse, kterou jsem prožíval, když jsem knihu tahal z poličky označené jmenovkou „detektivky“, se po pár stránkách rozplynula. Zahler vytvořil román, ve kterém sází na svůj vlastní styl a nelimituje se žánrovýma nálepkama. Možná trochu zamrzí, že konec nepředstavuje vrcholný moment příběhu, ale charakteristický rukopis společně s absencí jakékoliv vaty to poměrně slušně nahrazuje. Pokud jste fanoušky filmového Zahlera, nebo se jen přikláníte k syrovějšímu psaní, neváhejte a po Špinavých kšeftech určitě sáhněte.

9/10