Slovo prokrastinace
je byznys. Smrdutost celého konceptu, na který lidi stojí fronty u dveří knihkupectví
a přednáškových hal se dá shrnout do několika málo odstavců. I to je sice na
hranice dnešního prahu pozornosti a „prokrastinací“ zbídačeného lidu furt moc. Na
konec proto přikládám devatenáctivteřinové video, kde to král vše
precizně shrnuje. Pro ty odvážnější je zde text.
Dnešek je bezpochyby nejlepší
dobou pro život. Existuje hodně lidí, kteří s absurdní dávkou ignorance romantizují
historii a na popud pokřiveného obrazu, který jim emanuje před ksichtem, chtějí
bez váhání skočit do stroje času a o pár set let se vrátit – do černých
alžbětinských módních výstřelků, do zádumčivých chvilek po boku britských
jezerních básníků...
To je samozřejmě blbost. Růžové
brýle efektivně filtrují zdrcující vlny moru, syflu a proto-medických procedur
bez anestezie. Na bohéma v trávě nebo na kavalíra v opulentním černém
fraku si ostatně můžeme hrát i dnes – v době, kdy to ve chvílích, když
hovno narazí na větrák, zas tak nebolí.
Nejlepší však neznamená bezchybná.
Osud si i dnes na každého chystá bič z utrpení. Pro někoho je to nedostatek
vody ve studni, pro jiného skoro dopitá lahev Coca-Coly ve špajzu. Úzkost, stres a deprese šlehá
přes mozek každého druhého jak fanatický flagelant. Volba se rozšiřuje, čas se
krátí, tíseň roste. Člověk si hryže nehty při výběru z desítek skvělých
chlebů, zatímco na druhém konci se lidi modlí za kůrku. Obojí stojí za hovno.
Utrpení je subjektivní jako humor, krása a umění. Doba je tak, nejen
v tomto ohledu, roztěkaná jako vodíková bomba. Stačí poklepat.
Zde ale nástrahy zdánlivě
pohodlného života nekončí. Jedinec je nucen se permanentně zpochybňovat. Slabá
místa se začínají odhalovat již ve škole. Rány se otevírají a čumí do nich
všichni.
To pokračuje i v teple
domova. Ze sociálních sítí a ostatních médií smrdí krásní a perspektivní lidé,
jejichž slunce odrážející úsměvy nás nutí k ještě intenzivnější
sebenenávisti. Impuls sebeúcty nemusí přicházet. Proč by měl ostatně člověk
chtít udělat sám pro sebe něco prospěšného, když se apriori nenávidí. Kruh se
uzavírá, a ne každý vyskočí.
Pravdou je, že všichni potenciál
k permanentnímu překonávání sebe sama prostě nemají. Životní situace,
zpackané zázemí nebo tristní genetika, která má hluboko v sobě zasetý
nedostatek kuráže, nás nutí sklopit hlavu, podřídit se a nikdy nepřekročit
pomyslný vrchol.
To není nutně špatně. Prostě to
tak je. A není to nic nového. Už v devatenáctém století Henry David Thoreau odjistil
verbální atomovku, jejíž otřes vibruje pod nohama společnosti až dodnes.
Pronesl:
„Most Men lead lives of quiet desperation“
Pravdivost tohohle tvrzení roste s každým dnem.
Byrokracií prolezlé status quo produkuje stále více pozic. S rostoucí cifrou
pozic rapidně klesá jejich význam. Svět je rozlítaný jak westernové dveře do
saloonu. Lítají po něm manažeři ničeho a influenceři všeho. Oba tábory jsou
nuceni akceptovat lež.
Lež tkví v tom, že to, co v tomhle ohledu děláme
má smysl. „Akceptovat“ lež z toho důvodu, protože není potřeba ji nutně věřit.
Můžeme si snadno jet na něčem, co zjevně nic nikam neposouvá. Teda kromě toho,
že nás to živí. Není proto vlastně třeba sahat po změně. Stačí kývnout a
zvyknout si na zbytek života odžitého v tichém zoufalství.
Není divu, že se na takovémto žití mas snaží hodně krys
kapitalizovat. Dráteníci s prokrastinací v koženém kufříku jsou toho zářným
příkladem.
Prokrastinace je podomním prodavačem vyslaným právě
zatuchlým systémem dnešní doby. Říká nám, jak zobat z ruky šrot, který
sice nijak moc nechutná, ale zasytí a tudíž uspokojí. Celý koncept představuje
radu, jak se zatnutými zuby dělat věci, které fundamentálně dělat nechceme.
To ale neznamená, že by člověk neměl těžké věci dělat. Za
pravým grindem se paradoxně často ukrývá velká porce smyslu, za kterou se
vyplatí jít.
Pokud je řeč o prokrastinaci, je řeč o věcech, které člověk
dělá, protože mu amébická masa kyne, že je dělat musí. Že je to nutné
pro jeho vyšší prospěch. Za takovými případy se většinou smysl neblyští. Člověk
proto musí zatnout zuby, aby překlenul nechuť a sevřít prdel, aby se neposral
ze sebezhnusení.
Antidota leží v ohni – v čistém zápalu pro věc. V ultimátním zážehu totiž neprokrastinujeme – naopak,
drtíme nechtění. Nucení je pryč. Přelhaná motivace nás nenapadá. Jedem na vlně.
Nemyslíme na nic. Jen se vezeme na proudu okamžiku. S lehkostí balancujeme
ve zlatém středu stavu flow Mihalyho Csikszentmihalyiho.
Není nutné otrocky kloktat formuli prokrastinace. Ne nadarmo
chutná jako oslí mrdka. Stačí obezřetně sledovat intuici a dělat věci, které
mají individuální smysl. V takových případech nechtění neleze na povrch i
přesto, že tam inherentně je. Prokrastinace je obchod s mindsetem otroka.
Nekupujte.
Nechtění proti své vůli připadá v úvahu pouze v evidentních momentech. V těch většinou platí jednoduchá rovnice – benefit převažuje trest – pokud neplatíš daně, jdeš do basy. Pokud ano, jsi na svobodě. I zde se tudíž není třeba obracet na prokrastinační eskamotérství. Misky vah oslepené Justitie postačí.
Nechtění proti své vůli připadá v úvahu pouze v evidentních momentech. V těch většinou platí jednoduchá rovnice – benefit převažuje trest – pokud neplatíš daně, jdeš do basy. Pokud ano, jsi na svobodě. I zde se tudíž není třeba obracet na prokrastinační eskamotérství. Misky vah oslepené Justitie postačí.
Závěrečný odstavec přenechávám již zmíněnému králi – Georgi
Carlinovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat