Fikce je Fakt

“You should never read just for "enjoyment." Read to make yourself smarter! Less judgmental. More apt to understand your friends' insane behavior, or better yet, your own. Pick "hard books." Ones you have to concentrate on while reading. And for god's sake, don't let me ever hear you say, "I can't read fiction. I only have time for the truth." Fiction is the truth, fool! Ever hear of "literature"? That means fiction, too, stupid.” 

Tohle pochází z pera Johna Waterse — člověka, který by se dal označit za jednu z vrcholných chodících transgresí 20. století.

Waters je král. Nutí veřejnost obracet oči už vlastně jenom kvůli tomu, že je. Je to gay z amerického Baltimoru. Jeho autentický look tvoří geniálně ohyzdné second-handové obleky a zejména miniaturní mustáž, která mu s nebývalou lehkostí lemuje vrchní ret.

Věřím, že šaty nedělají člověka. Šaty ale určitě člověka sdělují, komunikují, mohou být jeho extenzí. A právě John Waters je toho – například po boku Johnnyho Cashe – chodícím důkazem. Za hraničně pedofilním vzhledem se skrývá osobnost, kterou lidé častují přízvisky jako „Pope of Trash“ nebo třeba „Prince of Puke“.

To samozřejmě není pouze kvůli jeho zjevu, ale celkovému odkazu, který sestává z několika zásadních záseků nezávislé kinematografie. Povětšinou jde o černé (nebo dokonce hnědé) komedie, které Waters protkává s ostatními žánry, a poté testuje jejich hranice – společně s prahem snesitelnosti obecenstva.

Nejrelevantnějším Watersovým kusem jsou Růžoví Plameňáci. Ti představují příběh o Divine, obézním transvestitovi, který ve svém městě usiluje o titul nejodpornějšího člověka. K tomu si pomáhá například debužírováním si na psích exkrementech nebo incestními hrátkami s asymetrickým synem. Můžeme zmínit ale také třeba právě Baltimorem ušpiněný muzikál Cry-Baby s krásným Johnnym Deppem v hlavní roli a křiváku.

John Waters je král. John Waters je nadšeným sběratelem hraček, které mohou kvůli nepozornosti výrobců zabíjet děti. John Waters je vášnivým čtenářem a autorem. John Waters za běhu života tesá unikátní osobnost. Nehledejte druhého Johna Waterse. Nenajdete.

A právě literatura Watersovi ke tvarování výjimečného bytostného já bezesporu dopomáhá. Ve svém memoáru Role Models věnuje celou kapitolu obskurně-bizarním autorům, kteří psali výhradně fikci.

Není náhoda, že kapitola nezmiňuje žádný faktický počin, žádnou motivační brožuru, žádný pseudotraktát o osobním rozvoji.

Takovýto typ literatury se totiž většinou nezarývá. Je jako matka, která kojenci předžvýkává stravu. Účelně kvůli profitu odstraňuje úsilí. Stránky motivačních přesnídávek nepřinášejí pocit, že něco váží. Váhu vědomě odstraňují, aby listování probíhalo bez námahy a čtenář na konci objevil falešnou pravdu, která z hlavy vymizí s příchodem dalšího podobně laděného pamfletu.

Většina autorů podobných canců jsou jako kurátoři pofidérního abstraktního umění. S bodrým pohledem a citem pro demagogii prodávají naleštěné vakuum jako revoluci myšlení, duchovní očistu, recept na úspěch. Pod krásnou a křehkou slupkou se skrývá čpící plonk.

Mluvím hlavně o knihách stylu „Jak něco za něco“. Jak se dostat z nuly na vrchol za pět minut, jak udělat z hovna milion v pěti potlačeních … Při rychlém přezkoumání vidíme, že skvělých a perspektivních lidí s kolosální vatou v kapse je na světě o poznání méně než knih podobného ražení v knihkupeckých policích.

Co víc. Irelevance podobných brožur ztvrzuje jejich absence v jakémkoliv (ne-nutně akademickém) kánonu. Pokud se tam objeví, jde povětšinou o jejich kulturně-historickou hodnotu než o to, že by pohnuly kolektivním myšlením, morálkou nebo životním stylem (vypíchněme třeba Thoreaův Walden nebo příručku na skvělého člověka od Benjamina Franklina, Art of Virtue).

Brožuro-knihy člověka nepřetaví. V závěru jsou vlastně pouhým dokladem o nezkroceném egu autora. Ten, kdo myslí, že třímá snadno sdělitelný a univerzální recept na život (nebo na jeho část), si nevidí do chřtánu kvůli krysím zubům a masochisticky si užívá rdoušení se vlastním hovnem.

Pravdou totiž je, že by literatura měla trochu bolet. O tento aspekt zmíněné knihy autoři často kastrují. To je zásadní chyba. Servírování na stříbrném podnose dělá z literatury porno – okamžité uspokojení, na které za moment zapomeneme – ultimátní antitezi k životu.

Skočit autorovi na návod k uctívání múzy nebo na seznam tajných ingrediencí k úspěchu je jako sežrat návnadu. Ryba polkne lež a chytne se na hák, ze kterého je těžké se dostat. Lež tkví v tom, že kniha může v pěkném balení a přátelsky strukturovaných odstavcích poskytnou klíč k životu. Je to kec. Kec, díky kterému je ve fikci paradoxně více pravdy než ve zmiňovaných kuchařkách na štěstí.

Fikce staví na příběhu a příběh vždy staví na pravdě. I to nejdivnější Sci-Fi může připravit člověka na neobjevený hnus opravdového světa. I to nejvzdálenější fantasy může čtenáři pomoci poštelovat morální kompas blízké reality. Jde o nuance. Nuance, které ze zmrda neudělají perspektivního krasavce, ale mohou pomoci ke kýženému reality čeku.

K fikci je možné přistupovat jako k zrcadlu. Mezi řádky můžeme vidět sami sebe v jiných formách, například v horších podobách. tyto podoby je třeba následně konfrontovat, abychom na ně v reálu nemuseli dojet.

I proto se fikce zarývá. Protože nese kus pravdy. Protože trochu bolí. Má tvrdé kontury, Pomocí kterých dokáže tesat unikátní osobnost – narozdíl od přesnídávky, která pouze pumpuje fádní hmotu do už tak obrovské amébické masy.   

Fakt je fikce.

Dementi.