Jung, Tarot a bububu

Co si budeme povídat. Když dojde řeč na tarot, naše „what the fuck vráska“ – ta krabatící se mezi očima při jejich pohybu směrem dovnitř a dolů– dostává zabrat. Osudové vyložení karty má údajně pomocí symbolické ilustrace odpovědět na to, co se bude v našich životech obecně dít. A dokáže to i konkrétněji. Zeptejme se, jak to vypadá s námi a financemi, láskou nebo kariérními úspěchy a obrázky nám předhodí klíč…

Nejen televizní mágové, kteří začínají z obrazovek plných batiky vykukovat pravidelně po skončení hlavního vysílání, mohou za to, že tarot zavání ezoterickým puchem. Mohou za to výstupy kultury, která tuto karetní hru vkládala do rukou zejména postavám, ať už filmovým či knižním, s tendencemi k šílenství, fanatismu a prachsprosté debilitě. Z Tarotu se proto stala apriorně zavrhovaná fraška.

Můj přístup k éterickým kartám se od většiny příliš nelišil. A vlastně jsem ani nevěděl, o co pořádně jde. Asociace mne však vždy dovedly do říše vonných tyčinek, rituálních bubínků a magických koulí. I z toho důvodu jsem během vybírání solidní jungovské sekundární literatury poměrně dlouho váhal, zda sáhnout po knize od Sallie Nichols – Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu.

Jasně. Je známo, že Jung byl otevřen mysticismu a parapsychologii. To ale ještě neznamená, že musíme zhltnout každé ezohovno, ke kterému někdo přikurtuje mistrovo jméno. Vždy se může najít krysa, která učení Junga zneužije jako podklad pro vlastní pokřivené domněnky. Nepomáhá tomu ani fakt, že knihu vydalo vydavatelství Eminent, jehož katalog čítá nemálo kusů čpících neopodstatněnou všeláskou a objatými stromy. I přes výstrahy jsem nicméně hodil kostkou a skočil do pětsetistránkové bichle jako Kierkegaard do křesťanství.

Několik prvních stran naštěstí přesvědčivě nastínilo, že Nichols do řad Joland a Vlastíků Plamínků nepatří. Autorka pohlíží na Tarot jako na ilustrace se symbolickými významy, jejichž obsah je zakořeněn hluboko v kultuře, a tudíž i v našich hlavách. To dokazuje nejen Jungovými citacemi, ale i úryvky z děl literárních velikánů jako je William Blake, W. B. Yeats nebo Dante. Potěší i přidané fotografie, které vyobrazují relevantní umělecká díla například ze štětců Böcklina, Moreaua či van Gogha. Tyto příklady představují solidní důkazy o tom, že archetypy nejsou blbost, ale že mají opravdový, avšak mnohdy podvědomý účinek.

Archetypy jsou všude a Nichols si to uvědomuje. Soubor (v tomto případě marseillských) karet proto slouží spíše jako jedno z ucelených vodítek, na kterých se všudypřítomné obrazy vyskytují. Během čtení tak procházíme tradiční cestou hrdiny, konfrontujeme cirkulární tvar jako symbol úplnosti nebo sami sebe nachytáváme v momentě, kdy se ztotožňujeme s mentálními pochody trickstera.  Na této archetypální výpravě se seznámíme i s věcmi nad rámec; ať už jde o podstatné myšlenky Junga, jejich juxtapozici s ostatními zásadními psychologickými mysliteli s Freudem v popředí nebo s odkazy na myslitele, jejichž dílo přesahuje do filosofie nebo třeba antropologie.

Srozumitelnost, pospolitost a narvaná rešerše však netvoří ultimátní gró knihy. Jde hlavně právě o tarotové obrazy, které, s pomocí vysvětlivek z pera Nichols, rezonují. Při čtení lze cítit, že situace vyobrazované na jednotlivých kartách buďto již byly prožity nebo se blíží. Celý balíček chronologicky vyobrazuje cestu k self – Jungově pojmu pro svébytné já – stavu, ve kterém jsme zkrotili stín, umírnili ego, rozumně usměrnili libido a bez úzkostí a neurózy začali žít smířeni v souladu s tím, co jsme. Samozřejmě – můžeme zasadit counter jak Tyson a ohnat se obecnou vágností výkladů. Tak už to nicméně u archetypů ale bývá, a tak je asi na každém, jak moc zakroutí osobním ventilem skepse.

Zpět ale ke zmíněné rezonanci. Abych nastínil, co přesně myslím, vytáhnu z pomyslného balíku tři karty a popíši, co symbolizují. Vybíral jsem zejména podle míry osobního sžití, ale taky dle toho, jak karty esteticky zapadají do tématiky blogu a mého vkusu obecně. A aby to bylo ještě úplnější, vyměnil jsem avizovaný marseilleský balík za tzv. Marigold Tarot, který obrazy zahaluje do dekadentní černozlaté smrti. Skvost.

   1. XII Viselec

Viselce zde umísťuji hned z několika důvodů. Velmi mě baví esteticky, zajímavě odrážel situaci, ve které jsem se při čtení knihy nacházel a vlastně se tak nějak obecně v něm z zrcadlím. 

Nebožák na kartě visí jednou nohou uprostřed stromů. Jeho nohy tvoří číslo 4, které symbolizuje spojení těla ducha a mysli se světem. Při o otočení karty viselec připomíná blázna (a mnoho lidí ho proto může pokládat za běžného hňupa), tancujícího či poskakujícho na jedné noze. Blázen je ostatně nultou kartou tarotu. Symbolizuje začátek cesty; momenty, ve kterém jsme vrženi na cestu individuace. Blázen neví, čumí, ujebává se. V bodě nula není nic zakotveno.

Podobnou, leč komplexnější situaci představuje právě karta viselce. Člověk již odmakal nějaký ten kus práce na vlastní osobnosti (jeho rozvoj dokazuje pozice nohou: čtyřka, číslo úplnosti). Nyní se ale přistihl v situaci, která je prostě nad rámec jeho schopností. Viselec doslova visí v éteru. Je na pospas osudu. Musí tudíž čekat na to, jak se konkrétní dějství rozuzlí a jaké vrata mu posléze osud otevře. A možná také zavře.

Každý takovouto situaci zná. Viselec reprezentuje nutnost trpělivosti, klidné mysli a vyrovnanosti v dobách, kdy nic jiného nezbývá – pouze uchopení se výše zmíněných, leč vágních atributů. Až po zasažení vnějších sil je lano přetnuto a osoba je (snad) schopna pokračovat na své cestě.

2. XIII Smrt

K zmíněnému přetnutí by se hodil ostrý předmět. Tak proč rovnou nesáhnout na těžký, miasmou ovanutý, hrůzu nahánějící kalibr. Je to samozřejmě tak – ani tarotu se nevyhýbá smrt ve své nejarchetypálnější podobě – tetelícího se kostlivce s majestátní kosou. Vlastně ani nevím, zda ta třináctka spadla na tuto kartu pouhou náhodou.

Smrt v tarotu nicméně nemusí být striktně negativním obrázkem. No jo. Každý, kdo si u věštkyně tohohle sympaťáka otočí nejspíše nebude odcházet v rozjařeném poklusu. Je proto nutné si uvědomit, že smrtí je myšlen spíše konec jako takový, a také konec niterní; například konec osobnostního rysu. Může například jít o konec připosranosti.

Jenže s koncem přichází i začátek. Náš bezmocný viselec hovící si ve vzduchu konfrontuje smrt, která mu zatrhává prázdniny. Přesekává lano a on, po tvrdém, ale nutně bolestivém pádu na držku, pomalu vstupuje do nově otevřených vrat. Takto poučený člověk je připraven učit se ekvilibriu, vyrovnanosti, která přispěje k lepšímu udržení se na cestě k bytostnému já. I proto je čtrnáctou kartou „střídmost“.

3. XV Ďábel

„Střídmost“ nicméně přeskakujeme a vydáváme se níže; do hlubokého, nepříjemného, lepkavého bahna v nitru sebe samotného. Ďábel v tarotu obecně reprezentuje riziko oddávání se opulenci a materiálnímu požitku, které může mít fatální následky.

Z jungovské perspektivy je to však trochu jinak. Zde je ďábel obrazem stínu. Člověk se nyní na své cestě nachází v bodě, ve kterém ho čeká jeden z nejtěžších úkolů – čelit monstru, které se skrývá uvnitř něj. Problém tkví v tom, že tento boj nelze vyhrát. Stín nelze porazit, pouze konfrontovat. Po dobu celého života proto existuje šance, že monstrum přebere svou kontrolu nad jedincem a začne konat dle své vůle.

Šance, že se takto stane, roste s nedostatečnou mírou konfrontace sebe samotného, a tedy i monstra uvnitř. Pokud má člověk problém si přiznat, jakých ohavností je vlastně schopen, nechává otěže stínu povolené, a tak mu poskytuje větší svobodu ke konání. Každý se raději vidí na jasnější straně hypotetických situací. Nikdo by nechtěl být nácek, ale raději osvobodivší zajatců koncentráku. Zrcadlo reality ovšem hovoří jinak.

Právě ti, kteří si nejsou schopni přiznat svůj potenciál ke konání svinstva mohou snadněji dojet. Stín zůstává volný. Odsuzování, se kterým jde ruku v ruce ignorantská povýšenost, monstrum krmí a nechává ho růst. Možnost, že stín člověka přeroste tudíž roste také.  

Přesně proto je karta ďábla důležitá. Je impozantní. Oplývá tajemným až hrozivým fluidem. Ďábel se běžně vyobrazuje jako monstrum podobájící se Léviho Bafometovi. Po svých bocích se objevuje žena a muž s tendencemi monstru propadnout. Marigold Tarot nicméně volí neotřelejší způsob vyobrazení. Individuum padá do náruče falešného světce. Dohromady je spojuje had, který symbolizuje smrtelníkovo podvolení se ďáblovi, ať už je to na úkor slasti, hříchu obecně nebo třeba morálního selhání (jak to ostatně známe z klasické historky o zahradě a žebru).

Z výše zmíněných důvodů by se mohlo zdát, že je ďábel kartou čistě negativní. Není tomu tak. Jde o nutné zrcadlo odrážející nejzakalenější zákoutí lidské duše. Bez ďábla nelze konfrontovat, neexistuje sebekontrola. Záleží tak spíše na jednotlivci, zda k ďáblovi přistoupí jako k nepříteli nebo k respektuhodné entitě.

Pokud je zájem, tarot se vyplatí, s rozumnou dávkou skepse, alespoň zběžně prostudovat. Stačí se při bádání opřít o legitimní osobnost a počítat s občasnými pofiderními tendencemi. Ezoterická karetní hra nabízí unikátní a ucelený pohled na archetypální obrazy, které můžeme vidět během dne, při čumění na zdi galerií nebo po dobu sledování oblíbeného dílu Harryho Pottera. Carl Gustav Jung a Tarot; Cesta archetypu to – z drtivé části bez propadání pro toto téma typické absurditě –  dokazuje, a proto lze ke studiu doporučit.