O patriotismu a pokřivených názorech v umění

Extrémní formy umění jdou ruku v ruce s extrémními názory.  Ne každý má potřebu to řešit, což je v pořádku. Někdo ovšem může stavět ideologicky-politické mantinely. Patřím k těm, kteří mají potřebu dělit zrno od pleb. 

Odjakživa se mi hnusil patriotismus a nacionalismus. Celý koncept svádí k malosti, zbabělosti a blbosti. Stádní mentalita má několik rysů a tím hlavním je připisování si zásluh za něco, na čem člověk nemá podíl. Jedinec miluje svou zemi a je hrdý občan jen kvůli toho, že se na daném místě narodil. V dalším případě jde o připisování si kreditu za skutky, na kterých jedinec nemá žádný podíl. Bez povšimnutí se transformuje do stáda a bez sebereflexe sbírá nezasloužené achievementy.

Občas si kladu otázku, proč je tento nešvar tak masivně rozšířen zrovna v Česku. Hádám, že to vyplývá z kolektivního traumatu, které je výsledkem duchovního znásilnění Československa komunismem. Jde o podložený fakt, a tak dá do jisté míry generalizovat. Česko bylo po dlouhou dobu tak trouchu šlapkou pasenou jinými státy – se sklopenou hlavou dělalo to, co bylo potřeba, aby nedošlo ke kompletnímu roprcání.

Daná epocha se neobešla bez oběti. Ztratil se smysl za jednotlivcem a začalo se holdovat zvýšenému zájmu o sebedestrukci. Chápu, že pud smrti je opravdový a inklinace k negativnímu myšlení je přirozeně silnější. Čech je ale často za hranou a namísto práci na sobě samotném raději snídá cigára a chlast. Statistiky mluví jasně.

Čech si často raději zásluhy za „my“. „My“ funguje jako efektivní náplast, že  na individualitě nezáleží. Podobné tendence mají v Česku takřka všichni (včetně mne) a dle psychologů se bude česká populace z posttraumatického syndromu ještě chvíli léčit.

Trend „My“ vyvstává v období olympijských her – zejména u hokeje. I duchem sportu nepolíbení  sedají za obrazovky a čekají, kdy „dáme góla“. Během procesu dochází ke katarzi a eskapismu. Člověk se na moment cítí se skvěle. Má pocit, že vítězí. A že má na vítězství podíl. 

V těchto případech není stádovost problém – může to být vlastně užitečné. Problém je přenesení stádního myšlení do závažnějších disciplín. Spojme ji s ignorancí a můžeme vidět zárodek zla.

„As soon as people get together in masses and submerge the individual, the shadow is mobilized, and, as history show, my even be personified and incarnated. . . .“

C. G. Jung

Člověk, který se dobrovolně transformuje na masu přestává být vidět, a tak dokáže jednodušeji vypustit své monstrum ven. Nemusíme odcházet od sportu – fotbaloví fanoušci budiž důkazem.

Nejinak je to s rasismem (nebo taky xenofobií, jejíž definice však úplně neodpovídá českému sentimentu). Nebudu si zde hrát na bojovníka za práva menšin. Věřím, že mnoho stereotypů vychází z  z pravdivého základu. Chápu, že člověk nemá dostatečnou kapacitu na to, aby posoudil každého jednotlivě. Dokonce rozumím tomu, že kmenová mentalita, navíc zlynčovaná bolševikem, zásadně přispívá k pocitu strachu, a tak i averzi vůči neznámu.

Existuje ovšem rozdíl mezi opatrností a zhovadilostí. Fanoušci skupiny Ortel reprezentují druhou skupinu. Opět přitom jde jen o koncept stádního myšlenkového rámce a zaplácávání malosti. Ignorance a postkomoušský splín dává člověku podivný smysl života v boji za stát. (což se děje vlastně jen z nudy a absence individuálního smyslu). Není třeba se limitovat na rasismus, lze diskutovat o postoji k čemukoliv novému; myšlenkám, hudbě, filmu... Ne nadarmo se v Česku pořád dokola točí ta samá troškodavidovská mrdka.

Jak řekl klasik, „Shit comes in all hues“.

Odstavce výše by se vlastně daly shrnout jednou větou – člověk by se neměl nechat tvarovat nacionalismem. Netrvá to dlouho a  paradigma se obrací – patriotská pýcha začíná tvarovat člověka. Toto chování je toxické a rapidně infikuje další, často ne tak ztracené palice.

Proto si myslím, že podpora ideologicky laděného umění není v pořádku. Respektuji volbu lidí, kteří se rozhodli, že budou konzumovat dané umění s nadsázkou. V takových případech je však nutná sebereflexe.

Kde je hranice? Lze si užít kus umění od člověka hnaného pokřivenou ideologií? Ano, umění však nesmí manifestem. Nejevidentnějším příkladem může být Hitler a jeho malby. V daných, zejména starších případech, se podobný sentiment dokonce profilovat může, pokud není použit jako agenda. Dílo nesmí být politické a stavěné za účelem tvarovat něčí myšlení. Příkladem této situace může být kánon Howarda Phillipse Lovecrafta – přehnaně starostlivou matkou zbídačeného New Englanďana – pravého xenofoba, celkově defektní osobnost.

Lovecraft se bál všeho, co bylo cizí a v díle se to odráží. Nikdy však není použit jako ideologická vábnička. Text tak z dané perspektivy slouží spíše jako historický milník, který dokládá přístup většinové společnosti Ameriky k cizímu na přelomu dvacátého století. Dílo neagituje. 

Má averze k patriotismu a upřednostňování daného produktu jen proto, že je prostě český, mi jednoznačně pomáhá k tomu, abych nepropadal stádnímu myšlení. Přesto jsem  schopen tolerovat projevy pokřivených myslí, pokud mě přímo nekrmí svým názorem. Zda jde o tolerovatelné řešení, přizdisráčství, nebo holý alibismus si musí každý rozhodnout sám.