Nic Pizzolatto - Galveston

Nic Pizzolatto, který si vydobyl své světové renomé zejména triumfální scénáristickou prací na první řadě True Detective, vzešel z literárního podhoubí. Jeho román, Galveston, se nám knižní distributoři šalamounsky snaží prodat pomocí claimu „Od tvůrce seriálu temný případ“. Dostane ale čtenář tu samou krystalickou existenciální sadu?

Galveston pojednává o Royovi Cadym, člověku prolezlém rakovinou ve špatný čas, na špatném místě.  A ještě k tomu ve špatné době. Pro své kolegy a vlastně celý svět je k ničemu. I proto se jeho skvadra rozhodne Roye eliminovat. Posílá ho do léčky, ze které však unikne a dokonce se mu podaří zachránit mladou šlapku, Rocky, která v šlamastice plnila úlohu sexuální distrakce. Oba utíkají z místa. Roy za sebou zanechává mrtvoly. Tyto Peripetie je pojí na společné cestě před smrtí a kniha nám vyobrazuje následnou road story zatracených individuí.

Začátek vskutku slibuje pochmurnou náladu True Detective. Ocitáme se v kalném a malebném městě na sklonku světa, od kterého je slunce stejně daleko jako světlo naděje pro každého, kdo zde žije. Jedná se nekale. Čekání na smrt se krátí chlastem. Každý ochcává každého a ten kousek dobra, co ve člověku zbyl, se musí hledat hodně dlouho.

U šedivých odstínu a predestinované záhuby ale podobnost s Temný Případem víceméně končí. Galveston je přímočarý příběh bez větších překvapivých zákrut. Nedočkáváme se okultní esence, spletitých vztahů, budování charakterů nebo sáhodlouhých, avšak geniálních existenciálních kontemplací.

Z knihy jde cítit, že Pizzolatto zatím jen spíše zkouší. Zkouší ale s respektem k tradici. Jde znát, že autor ctí literaturu amerického gotického jihu i přesto, že román nijak zvlášť neoperuje s filosofickými otázkami nebo uvadající aristokracií tak, jak to dělal Faulkner, McCarthy nebo O’Connorová. 

Galveston se letos dočkal i filmové verze s Elle Fanning a Benem Fosterem. Scénář si přepsal sám Pizzolato. Podle recenzí autor ustoupil ještě o kousek dále od filosofie a film se věnuje téměř čistě příběhové linii. 

zdroj: Variety.com

Plusem tak pro někoho může být, že Galveston nabízí lehké čtení ovoněné jižanskou pochmurností, které čtenáře nešikanuje přílišnými pokusy o přesah. Hlavní postava se sice občas nachytá při temných ruminacích. Ty ale nejdou dostatečně do hloubky. Pizzolatto někdy nahodí fajn nápad nebo myšlenku, kterým by klidně mohl věnovat stranu nebo dvě. Místo toho ale nadějný nápad abruptně končí a autor se vrací k příběhové lince. Díky tomu vše úspěšně odsýpá. To může být pro běžného konzumenta moderní beletrie benefit. Pro uctívače literatury amerického jihu však spíše jen opomenutelný oddechový materiál.

Je však potřeba zároveň vyzvednout Pizolattovu schopnost držení koherence. Kniha na rozsahu necelých tří set stránek sveřepě drží tón. Podobně si udržuje i momentum. Galveston se čte bez námahy. Pokud čtenář hoví danému žánru a tématu, stránky proletí za několik málo večerů a nejspíše nebude strávený čas nad knihou považovat za ztracený. Román pak naráží hlavně na tuctovost a neschopnost držet krok s mistry jihoamerického pera a autorovým dosavadnímu opusem magnum.

Co říct v závěru? Galveston je solidně napsaný ale omšelý příběh s charaktery, které mají svůj osud předem nalinkovaný. Jeho čtení neurazí. Zároveň ale málokoho nějak překvapí, ať už stylem psaní nebo směry, kterými se román vydává. Kniha by se dala doporučit lidem, kteří chtějí okusit literaturu velikánů odnože zvané Southern Gothic, ale necítí se být připraveni na vyšší kalibr. Ty ostatní Galveston asi neurazí, ale ani výrazně nenadchne.