Mé zkušenosti s látkami,
které pozměňují realitu jsou velice útlé a v mnoha případech náhodné. Mimo
několika pokusů zhulit se jsem si párkrát ustřelil pevnou půdu pod nohama
silnými hypnotiky, která pouze můj už tak úzkostí vyhnaný mentální vzorek
potlačily za hranu racionální snesitelnosti. Dosavadní vrchol mého
inter-dimenzionálního cestování nastal několik hodin po přehltnutí jisté marihuanové
kapsle…
Z hrstky příležitostí, ve
kterých jsem byl „high“ se mi podařilo nabýt stavu pravého blaha, klidu a příjemně
vyhnané senzitivity pouze dvakrát. V ostatních případech šlo o nakukování
do oken pekla. Čas se táhl, přestřelená citlivost evokovala, že si během
zapření těla do rukou prolomím ulny, které následně prostřelí kůží ven. Netřeba
dodávat, že tyto stavy nepostavily do latě ani mé REM vzorce.
Nějak jsem začal tušit, že
marihuana možná nebude pro moji palici úplně to pravé. Nikdy jsem však
nezanevřel na nepsychoaktivní účinky rostliny, které se, zejména na západě,
dostává stále více oprávněných chvalozpěvů. Lidé po několika převalení CBD oleje po
jazyku nechávají projevy Parkinsonovy choroby za hlavou, tolerují rakovinu bez
nesnesitelných vedlejších příznaků nebo plynule fungují bez masivních návalů
úzkosti.
V době, kdy mi tyto
informace začaly padat do klína jsem zakopl i o kapsle s koncentrovanou
marihuanou spojenou hutnou melasou, které produkovaly tradiční, leč o dost
intenzivnější zkuřkovský zápach. Bylo mi sděleno, že kapsle jsou určené zejména
pacientům, kteří bojují s rakovinou: organická substance zklidňuje a mírní
nepříjemné, mnohdy nesnesitelné vedlejší příznaky.
Nabyl jsem dojmu, že mi karma
seslala nevinný CBD tester.
V této deus ex machina
situaci jsem skoro úplně zanevřel na možnosti, že by mohlo jít o jedlou
marihuanu, která má zejména v podobě brownies oblibu nejen u těch
nejhardcoreovějších fanoušků rostliny, ale i u tvůrců pokleslých komedií, kteří
na nečekaných účincích záludné laskominy staví velké počty bodrých gagů, scének
a skečů.
Jedlá marihuana je totiž velmi
podvratná. Je přímou antitezí k tradičnímu jointu. Její účinky nenastávají
ihned, dostává se přímo do těla a servíruje se v podstatně větším podílu. Zhruba
po 2-3 hodinách, kdy projde trávícím traktem, začíná nakopávat. Nebo spíše porážet
jako zkurvený náklaďák. Paranoia, úzkost, třes, prostě všechny ty fajn věci,
které je i v normě složité korigovat vystřelují ke hvězdám jako teploměr
z losování Sportky.
Byl to i můj případ.
Ku mému štěstí (v neštěstí) jsem
se primárně nechtěl sjet, a proto mě po pár minutách nenapadlo něco jako „ty
vole, tohle neúčinkuje, měl bych si dát víc“. Troufám si nicméně říct, že dávky
pro pacienty s rakovinou budou vyšší než u sjetých pekařů, a tak je
vlastně dost pravděpodobné že jsem si mohl frčet na hypotetických třech
koláčcích.
K požití došlo okolo osmé
hodiny. Po dvou hodinách, kdy vedlejší efekty nepřicházely jsem už začínal
věřit, že jsem se ďáblu vyvaroval a budu pouze pozorovat, jak se
nepsychoaktivní extrakt podepíše na mém organismu.
Vše se změnilo s příchodem
jedenácté.
23:00 byl čas, kdy Satan poprvé
mimoděk zaskřípal čedičovým nehtem na vrata mého mozku. Bylo to rychlé jako
zhasnutí světla. Mé ruce přepadl nekontrolovatelný třes, který mi nedovoloval
vyčistit si zuby a značně komplikoval psaní na klávesnici, když jsem se snažil na
internetu vyhledat, jestli neumírám. O tom ale později.
Naivně myslíc, že tento účinek
přespím, se vydávám k lůžku. Po prvním zavření očí nicméně zjišťuji, že se
vnitřní strany víček proměnily v plátna, na kterých jsou promítány amorfní
neeuklidovské patvary zářící toxicky jasnou žlutí. Toto představení se snažím
přerušit občasným otevíráním očí a frenetickými rotacemi těla, které doprovázely
konstantní třes. Celá scéna by z pohledu třetí osoby nejspíše mohla
konkurovat obrazům posedlé Regan z Exorcisty.
Panika překotně roste. Stále jsem
ale schopen chytat se fragmentů reality. Momenty absolutního teroru přetínám
racionálními formulkami. V hlavě mi rotují fráze jako „Buď v klidu,
je to normální vedlejší účinek, přejde to“. Jenže realita klouže čím dál tím
více a držet se jí je stále těžší.
Našlapuji na poslední hmotné kusy
pravosti a belhám se až ke kompu, kde beznadějně vyhledávám, jak přežít špatný
marihuanový trip. Doopravdy to vypadalo zhruba takto:
“HHwo to survvie abad tttrip n
edibblw mariuhwna“
Z vyhledaných výsledků si
pamatuji jen dva.
V prvním případě šlo o
medicinský web, který velmi chytře celý post započal oznámením „Don’t worry,
you are not dying“. Druhým nálezem bylo video, ve kterém jistý Afroameričan
(dost možná člen gangu Bloods) pomalu a velmi empaticky vysvětloval, jak
v této situaci zachovat klid. Jenže zachovat chladnou hlavu a soustředění
po dobu deseti minut před sekajícími čelistmi Tartarosu je poměrně nemožné.
Proto velkorysou radu bratra ignoruji a pokouším se opět spát. Soo woo.
V této fázi je již realita
opravdu efemérní. Záchytné body se slévají v čistou zoufalost. V roztřeseném
schouleném klubíčku na lůžku začínám počítat s tím, že se tahle jízda bez
asistence ambulance a pochcání neobejde. Naštěstí nejsem s to jedno ani
druhé přivolat.
Inter-dimenzionální výlet vrcholí
v momentě, kdy si (už nevím, zda nahlas, nebo v hlavě) opakuji mantru
„nechci vidět ďábla“, načež ho při letmém zavření očí opravdu zřím. Na plátně
nekonečné černi na moment probleskává shluk barevných světel. Phosphoros
zamával.
Nedlouho po osudovém pokynutí jsem
usnul. Začíná sestup z vrcholu.
Ráno. Světlo. Teplo. Pot. Intenzivně
zbrocen vlastní slabostí se budím do svitu nového dne.
Je zima, a světlo je tudíž
indikátorem, že jsem musel spát poměrně dlouho. O čase se nicméně neujišťuji a
raději vynakládám všechny mé síly na otevření okna, abych se z vysvobodil
ze spárů sžírajícího vedra.
Je zima a zima v tehdejší
sezóně řádila vskutku třeskutě. Průměrné teploty se pohybovaly okolo -10 stupňů
Celsia. Okno tedy otevírám s patřičnou opatrností a ulehám zpět.
Je zima a zima překotně střídá předešlé
vroucí vedro. Úzkostný třes střídá tremor vyvolaný mrazem. I přesto, že si
pamatuji otevírání okna zhruba na dva prsty, s ohledem na to, jak mrznu jsem
si téměř jistý, že jsem sklo musel prokopnout. Absolvuji stejnou, silně
vyčerpávající cestu k oknu. S úlevou dosvědčuji malou škvíru a ničím
ji.
Zpět na lože.
Kruhy psychedelického pekla se začínají
stáčet zpět směrem k realitě. Fragmentárně si začínám uvědomovat, že má
extrémní citlivost vůči klimatu je důsledkem přestřelení se. Na tento fakt
zapomínám během příchodu další vlny, kdy se přespřílišná senzitivita přelévá do
uší. Slyším vše: dopad krůpěje potu, vzdálený šelest ďáblova ohonu. Nejvíce mě
však zaráží, když zřetelně slyším spláchnutí toalety několik pater nade mnou.
Z prostoru na čas.
Stále silně uzemněn, nicméně při
vědomí slyším otce, který jemným šustěním bundy ohlašuje odchod do práce. Na
procesu nevnímám nic zvláštního do doby, než prodleva mezi oblečením bundy a
nasazováním bot nezačíná být nesnesitelně dlouhá. Z minut se stávají hodiny
a z hodin asi staletí. Nevím. Vím však, že interval je dost dlouhý na to,
abych fotra začal podezřívat ze spřádání pranku. Čekám dalších 20 hodin, a po
nich jsem rozhodnut, že se o této nekalosti přesvědčím na vlastní oči. V
rozhodujícím momentě bere fotr za kliku a odchází. Oddychuji.
Z času do těla.
Druhý den oficiálně začíná kolem
jedenácté polední a při prvních legitimnějších pohybech si uvědomuji, že mé
fungování na dalších pár chvil nebude jednoduché. Cítím každý ucpaný pór a
nevzhledný ohyb mého těla. Cítím kosti a jsem přesvědčen, že mají konzistenci a
tuhost cukrové moučky v pevně napěchovaném sáčku. Cítím, jak se při
zvedání středně těžkých předmětů šlachy a vazy napínají k prasknutí. Jsem nicméně
nohama již poměrně pevně na reálné zemi, a proto vím, že nepříznivé účinky do
večera vyvanou. 3 dny poté, co jsou mé smysly stále solidně vyhnané, jsem
uveden v omyl. Úzkost našeptává, že to takto zůstane už navždy a panika
přitakává. Ze spárů přestřelu nakonec naštěstí rezolutně unikám. Observace trychtýřovitého
Dantova Inferna končí.
Celou tuto zkušenost
s odstupem času hodnotím poměrně pozitivně. Spád do pekla vlastní psýchy
nabízí přesvědčivé argumenty o malosti člověka jako takového a o slabosti ega. Učí
pokoru a vhazuje do perspektivy bezpředmětnost mnohých dennodenních povzdechů. Proces
prozářil všudypřítomnou moc nevědomí, a zároveň rozdrtil iluzi sebekontroly.
Vydal bych se na periferii pekla znovu? Možná…
Žádné komentáře:
Okomentovat