Nejlepší desky za rok 2018

Rok 2018 byl z mé perspektivy velmi plodným na kvalitní muziku. Releasy pokryly širokou škálu zvukové palety. Bylo to špinavé, intenzivní, heavy, brutální. Bylo to ale i stoické, kalkulované, příjemné a odměňující.

Rok 2018 ukázal, že hudba stále není kurva. Je tu pořád. Vždy, když ji je potřeba. V hnusu i blahu. Přesunuje do sfér s prdelí v křesle. Dosahuje transcendence. Pojí se s neopomenutelnými proprietami. Je to most k dalším věcem, které koření esenci života. Je to ventil. Je to komfort. Je to luxus.

Zde je pár desek, které mi posloužily jako substrát pro přežití nejčastěji. 

15. Puce Mary – The Drought

Asi nejpovedenější hlukovoelektronický experiment roku. Dekadence zabalená do pestré a znepokojující zvukové palety, která si i přes fundamentální neortodoxnost žánru udržuje úroveň originality a momentum. Vše doplňuje verbální projev zabývající se neméně dekadentními tématy.

14. Funeral Mist – Hekatomb

Další deska Airocha a opět trochu jinak. Zase ale stejně vydařeně. Hekatomb dává jasně najevo, že nejlepší zářezy Marduk z posledních let pocházejí z mozku Mortuuse. Skvělá produkce. Nedotknutelné vokální performance. Rozmanitý songwriting, který funguje v různých tempech a polohách. Rozhodně lépe než na nových Anaal Nathrakh. Satanem zažehnuté šílenství v každém tónu.

  

 

13. Hide – Castration Anxiety

Tvrdá industriální placka s elementy hluku a EBM, která evokuje nejlepší léta nejen Skinny Puppy. Produkce je skrz na skrz skvělá, čistá, trestající, mechanicky precizní. Ženský vokál sice sem tam nezapadá do celkového vajbu desky, ale má dostatek charakteru na to, aby občasnou faleš zaplácl. Snad to duo na další desce vyladí.

12. Benny The Butcher – Tana Talk 3

Nekompromisní old-school rapová břitkost. Deska, která sází jen na přímočarou, devadesátkovou rapovou agresi. Bez filtru. Bez trapu a jiných zbytečných tredny kundovin dneška. Špinavě čistá práce. Špinavě čistý rap a beaty. Jedna z mála rapových desek poslední doby, která si i přes svou délku drží kvalitu a konzistenci. 

11. Adaestuo – Krew za Krew

Skvělý zvukový experiment oscilující na hranicích black metalu a ritual ambientu. Deska sice někdy až příliš abruptně skáče mezi zvukovými paletami dvou žánrů a tak trpí na kohezi, ale svou náturou je téměř dokonale jednotná. Nejsilnější momenty evokují atmosféru klasické desky Aghast a vokál nejednou připomene avantgardní kněžku Diamandu Galás. Zmíněné pasáže nabírají na originalitě díky občas vhodně namontovaných klasických black metalových tropů. 

10. Ghost- Prequelle

Celkem to trvalo, ale nakonec se to přece jen stalo. Ghost vytvořili popovou desku.

Ghost se tím nikdy netajili. Nemusel jsem vydat přílišné úsilí k tomu, abych jasně viděl, že kapela hledá způsob, jak nejúčinněji a nejpevněji obepnout prsty kolem švédského popového grálu. 

Evidentně to celou dobu směřovalo k tomuhle: vzít diskotékovou přijatelnost a nadčasovost ABBA a obléct ji do okultně metalového kabátu se satanem na vrcholu. To vše opředeno glam rockovou a KingDiamondovskou teatrálností.

Prequelle je velkým milníkem v katalogu kapely. Ghost odteď nejsou metalová kapela s popovými elementy, nýbrž popová kapela s esencí metalu. Jo. Někdy to zasahuje do úplného debilna. Broadwayovská nátura songu Pro Memoria nebo saxíková piruetka na instrumentální Miasma nás nutí kroutit ksicht do makabrózních patvarů. Není to ale tak trochu pointa? I přes tu pachuť je to totiž furt chytlavé a troufám si říct, že i dobře napsané, což může podtrhovat i fakt, že všechny skladby k sobě pojí tématika černé smrti a celá deska si i přes třpytky a pičovinky uchovává pochmurnou náladu. Mnoha lidem to může přijít jako heavy metalový kastrát. Podle mě ale přicházet s ujetými a skvěle montovanými aranžemi, které Prequelle nabízí, vlastně chce nějakým zvráceným způsobem koule. 

Rozumím tomu, že u Prequelle mnoha posluchačům Ghost přetekl pohár. Švédi totiž doslova vyjebávají se žánrem, který je pro mnoho lidí natolik posvátný, že jakákoliv nuance zesměšnění nepřipadá v úvahu. Přepálená estetika dohromady s popovou akceptibilitou a naprosto kreténským merchem doslova materializuje mávající stopku před očima a ušima lidí, kteří rock n‘ roll a metal velebí jako něco, co reprezentuje jejich odlišnost a houževnatost vůči omšelému status quo. Rozumím tomu. Zároveň ale začínám chápat, co Ghost dělají a proto s tím vlastně nemám zas takový problém a jako potemnělý pop mě to vlastně furt baví.  

Edit: Stejně mě v určitých případech baví, jak Ghost popuzují všechny elitní metalheads a samozvané antisociály, kteří si nechávají bez nejmenšího zrnka sebereflexe formovat hudební vkus sociálními sítěmi. Check yourself. 

9. Archgoat – The Luciferian Crown

Upřímně, novou desku Archgoat zase neohrávám tolik, jak jsem před releasem čekal, že budu. The Luciferian Crown si ale na zdejším seznamu příčku určitě zaslouží. Proč?

Archgoat jsou kult. Ať už tomu někdo chce říkat black metal, war metal, nebo death metal, je to vlastně jedno. Staj ot of it.

Archgoat jsou kult právě proto. Nastolili vlastní pravidla, nikoliv však limity. To jim umožňuje rozšiřovat idiosynkratickou škatuli a ve stejnou dobu zůstávat věrni svému zvuku. Vyvíjí se to, ale jsou to furt Archgoat. Ti samí Archgoat, co kdysi dávno všechno rozmrdali s Whore of Bethlehem. Na nálepky se v takových případech může chcát.  

The Luciferian Crown je na povrchu promáklejší, čistější, techničtější a rozmanitější. V jádru to ale furt má tu surovost a neposkvrněného Satana. Zvuk je lepší a odhaluje solidní hráčské schopnosti kapely. Pořád ale dostává většinu času ortodoxní barbarizmus a přímá agrese. Jde o solidní amalgamaci skillu a autenticity. Archgoat prostě s uplynulou dobou přichází na to, jak využívat svůj potenciál naplno, jak efektivně vyplňovat vlastní, jim unikátní limity. The Luciferian Crown je toho jen dalším, vybroušenějším důkazem.

8. Daughters – You Won’t Get What You Want

Snad každý rok se najde deska, která s šokujícím přehledem vévodí drtivé většině internetových sumářů alb roku. V posledních letech se to velmi dařilo kolosálním deskám no wave legend Swans, kteří po pauze přišli s obnovenou formulí, jenž přesunula jejich hudbu někde daleko do trasncendentna.

Není divu. Aktualizovaná hudba Swans opravdu útočí na něco v nás, co se těžko popisuje (kort pokud Giru a jeho kámoše dosvědčíte naživo, každý, kdo to zažil, určitě potvrdí). Nemůžu proto osobně dávat moc za vinu drtivému počtu kritiků, kteří věšeli jejich desky To be Kind, The Seer, a The Glowing Man na vrcholy svých žebříčků.

Letos se to stalo poslednímu albu Daughters. A dává to smysl. I přesto, že You Won’t Get What You Want zní dostatečně svojsky, paralela se Swans nejde nevypíchnout. Operuje to s disonancí, neortodoxním psaním a instrumentací. Občas to dokonce má takový ten trademarkový houpací noirový rytmus, který můžeme právě od Swans znát (třeba na Just a Little Boy nebo The Seer).

Daughters se však liší patřičnou agresivitou, přímostí a uceleností. Album nic nenatahuje. Není tu prostor na třicetiminutové meditační žluklé blaho. Jde slyšet říz hardcoru, punku a hlavně noise rocku, který byl patrnější na desce předešlé.

Celý tento koktejl pak nabízí příchutě, které lze jen těžko jinde dohledat. Na The Reason They Hate Me dostáváme šílené kytarové staccatto vyhrávky s punkovým drivem. Long Road, No Turns pro změnu zní jako něco, co omylem vypadlo ze soundtracku Lost Highway. Satan in the Wait působí jako nepenetrovatelné černo, které během bridge protíná divné světélkující cymbálovkové intermezzo jen proto, aby to všechno zase hned spadlo zpět do bezvýchodna.

You Won’t get What you Want nabízí temný, subverzivní a unikátní poslech. Je to přímá a pospolitá jízda do pekla po nerovných kopcích s divnými rytmy a manickými aranžemi, která do mysli vtiskuje mysteriózní ksicht, který na posluchače čumí z obalu desky. Nechte se okouknout.

7. Mare – Ebony Tower

I přesto, že s tím, jak rok plynul, kletba z posledního alba Mare začala vyprchávat a s tím, že album úplně nenaplnila očekávání, která předchozí materiál nastínil, je Ebony Tower stále podařeným a unikátním počinem.

Ebony Tower prostě v sobě má ten jedinečný magický náboj, který lze jen těžko popsat a díky tomu lze stejně tak těžko obšlehnout. Povětšinou střední tempo si uchovávající black metal respektující norskou sonickou tradici s polomelodickými deklamacemi vypadá na papíře jako něco, co není zas až tak originální. Pokud si ale cokoliv z debutu Mare pustíte, budete jen stěží hledat kapelu, která dokáže vyčarovat podobné okultno. Více v recenzi.

Ebony Tower syntetizuje černou magii s poctivou dedikací vůči tradičnímu černému kovu a vybroušeným hudebním řemeslem. Album funguje zejména v situacích, kdy je na něj správná nálada a vhodné prostředí. Zapalte proto černé svíce, pošlete všechny do hajzlu a meditujte nebo levitujte.

6. Knokkelklang – Jeg Begraver

Podškatule depresive suicidal black metal si v dnešních dnech na bedrech nese poměrně zasloužené stigma. Je to hlavně kvůli tomu, že se k němu upíná nespočet ztrápených duší, které sebe samotné přesvědčily o tom, že v rukou drží unikátní recept na stvoření té nejintenzivnější hudební mizérie.

Ve výsledku však drtivá většina lidí zní stejně, nudně, groteskně a bez nějaké pointy, nemluvě o tom, že mnoho pseudoumělců se snaží za křehkou zdí melancholických nářků skrývat svůj hudební antitalent. V některých momentech je to skoro tak špatné, jako téměř veškerá snaha o hudbu v sousedícím subžánru, který však své nadbytečné chromozomy zakrývá vztyčenou pravicí.  

Je proto vždy posvícením, když se v této sféře vyskytne kapela, která umí. Pravda. Je lehké zářit jako diamant na kupě zetlelých hoven. Troufám si však říct, že Knokkelkang třímají něco, co by prošlo kvalitativní prověrkou i bez juxtapozice s DSBM.

Jeg Begraver rozhodně operuje s elementy typickými pro zmíněný subžánr. Máme tady bezmocné skřeky, natažené a repetitivní stopáže a filtrovaný zvuk kytar. I tak na mě ale deska nesmrdí tou otřepanou sebevražednou křečí.

Jeg Begraver zní jinak. Neevokuje to podvyživeného vlasatého kluka ve vaně pokapaného kečupem. Celé to zní jako obskurní, leč dobře nahraná páska, kterou někdo objevil v zapomenuté jeskyni. Takový obraz malují zejména Islandem ovlivněné riffy, které zní jako by přes struny foukal zatuchlý ledový průvan.

Zrovna kytarové pasáže jsou společně s atmosférickou ambientní linkou to, co dělá z debutu Knokkelkang unikátní poslech. Ohnutá riffáž je prostoupena hluky, šumy a zejména klapáním kostí, které se posléze osamocují na poslední skladbě alba, aby doťukaly celkový vibe v poklidu až do úplného konce. Jeg Begraver tak na třech skladbách představuje dostatečně různorodý a poměrně unikátní celek, který i s coverem posluchači nabízí originální pohled na jinak poměrně klišovitý subžánr.

5. JPEGMAFIA – Veteran

Damn, Peggy.

Snad žádná nová noise rapová deska neunikne kvalitativnímu srovnání s vévodícím subžánrovým triem Death Grips. Kapela za několik posledních let svou tvorbou nevědomky nastavila jasně dané elementy noise rapu. Každý, kdo si dovolí se jen zlehka svým zvukem o Death Grips otřít, musí čelit verbálním čepelím fanoušků, kteří většinou nechtějí a vlastně v mnoha případech nedokáží pohlížet na zvuk do detailu a kvůli tomu tak téměř všechna nová jména končí onálepkovaná slovy jako „ripoff“ nebo „wannabe“.

Není divu. Určitě existuje hodně lidí, kteří Death Grips uslyšeli a intuitivně se rozhodli, že se na tomhle bandwagonu alespoň na chvíli svezou. Při poslechu Veteran od JPEGMAFIA jsem si kladl stejnou otázku a po dlouhé době jsem došel ke konsenzu. ...Ještě že to vyšlo na začátku roku.

Death Grips jsou bezpochyby jedním z nejunikátnějších hudebních těles posledních deseti let. Jde o těžko uchopitelný, marginálně kontrolovatelný chaos, který se nebojí tahat zvuky z palet nejrůznějších žánrů. Forma je tak volná, že je poměrně problém Death Grips správně zaškatulkovat. Noise rap podle mě funguje asi tak napůl. V jádru totiž většinou jde doopravdy o struktury připomínající hip-hopové smyčky. Na vrchu máme deklamujícího šílence, který však energicky řve přes instrumentály někdy až tak neortodoxně, že projev připomíná spíše hardcore punk než rap.

A právě ta neohraničitelná volnost je to, co dělí Death Grips a JPEGMAFIA. Už při prvním poslechu jde jasně slyšet, že Paggy rapuje. A jde mu to. Má vybroušenou techniku, střídá flows, diktuje. Beaty jsou ovlivněny industrálem, edm, glitchem a někdy i noisem. Jádro je ale mnohem čitelnější. Máme tady jasně danou klasickou hip - hopovou i moderní trapovou linku, které sice čas od času Peggy povolí obojek. Ne však až tak moc, abychom se v jeho hudbě úplně ztratili.

Přesně to dělá z Veterana svébytnou desku. Je dost experimentální na to, aby neklikla na první, druhý ,nebo třetí poslech. Je ale zároveň dost zakořeněná v rapových základech na to, abychom se mohli chopit daných vodítek a užít si poslech bez toho, abychom příliš tápali v přestřelené fantazmagorii.

Jak už bylo řečeno, Peggy je k tomu všemu zdatný rapper. Dokáže v rukou pevně držet dikci i přes to, že k ní často přidává chaotickou agresi. Když to všechno propojíme, dostáváme třeba mírně glitchem ovlivněnou a jinak poklidnou věc 1539 N. Calvert . Hned nato je nám servírováno šílenství v tracku Real Nega, kde nekončící ODB sampl vyřvává ikonický vokál přes tribální bicí a Peggy s neobyčejnou precizností doslova drtí každý řádek. Album pokračuje, občas má více zamlžené kontury (Rainbow Six), občas překvapuje samply, které jsme na poli hip – hopu sotva čekali (Curb Stomp). Občas úplně něčím jiným - R'n'B vokály, samply z Mortal Kombat, Wrestlingu, Couner Strajku, you name it. Občas nás sundají ofenzivní rýmy, jindy jejich vtipnost. Dohromady to dělá z Veterana podvratný poslech, který je zábavný a překvapivý i po mnoha rotacích. 

Damn Peggy indeed.

4. Uniform – The Long Walk

Uniform přinesli s novou deskou do industrialu kýžený a zapomenutý smrad a špínu.

V poslední době vyšlo hodně desek, které se pokoušely hodit různé formy průmyslového zvuku zpátky do starých zajetých kolejí. Nikdo to ale neudělal v takovém stylu jako právě Uniform. Nikdo si nelajznul to naservírovat na takhle špinavém podnose. Nikdo jiný nekopal bez štětečku. Nikdo nám nemrštil to syrové mosazné hovno přímo do ksichtu. Až doteď.

The Long Walk bolí. Strojovost desky dupe po zádech. Kytary s patřičnou agresí prořezávají zadusaný sound. Atypický vokál je frustrovaný. Basa hutně probublává. Kompozice jsou vhodně jednoduché. V každém momentu jde jasně slyšet, jak Uniform ví, že přespřílišná komplexita industriálnímu soundu jen zbytečně zavází. Na každém tracku tak dostáváme trochu jinou, ač vždycky přímočarou variantu mechanického trestu.

Pokud máte svou strojovou hudbu rádi tvrdou, přímou, zaflusanou, bez synťákových serepetiček a taneční přijatelnosti, The Long Walk je to ono. Industriální direkt. Pochod po ksichtu bez balastu.

3. Hermit &The Recluse – Orpheus VS. the Sirens

Rapový žánr je unikátní v mnoha ohledech. Můžeme vypíchnout třeba jeho překotný vývoj, těžkotonážní provázanost s popkulturou nebo křehkou tendenci padat k absolutní debilitě.

Žádný žánr jako ten rapový není zároveň tak moc náchylný k vykořistění. Stačí, aby někdo slepil dva primitivní rýmy na koncích řádku, stáhnul špatný instrumentál odkudkoliv a mamon už člověka přesvědčí, že je rapper. Tento nešvar se otírá napříč celou planetou. A troufám si říct, že v česku řádí až neobyčejně krutě.

Je to tragédie. Je to brutální. A to zejména pro někoho, kdo alespoň lehce přičichl k někomu, kdo se nechová k rapu jako k zasyflené kurvě. Benefit může tkvět v tom, že pokud někdy omylem zakopneme o kvalitní produkt, o to více ho oceníme a užijeme si ho.  

A přesně to platí o projektu Hermit & The Recluse.  Jde znát, že všechny řádky z pera Ka (rapper projektu) prochází análním drobnohledem. Zdá se, že každé slovo má v celkovém textu unikátní smysl. A nejen v textu. Celé album totiž propojuje a uceluje mytologická koncepční linka dávného Řecka. Ka využívá postavy Orfea a přenáší jeho mýtickou cestu na svůj život, ve kterém se prodírá crackem zmučenou čtvrtí Brownsville proto, aby se namísto další zbytečné smažky stal požárníkem, který si dlouhé večery krátí psaním geniálního rapu.

Když se Ka chopí rapového řemesla, ždímá ho až na dřeň. Rap je na prvním místě. O tom vypovídá i produkce, která je kalkulovaně osekaná o výrazné bicí a barvité změny. Někdy tracky vede jen umírněná hajtka s noirově znějícím samplem. To jí ale neubírá na kvalitě a sugesci. Je tomu tak proto, aby posluchači nebyli nuceni odpoutávat pozornost od stoického, ale zároveň břitkého rapu.

Genialita Orpheus Vs. the Sirens roste s každým poslechem. Deska nesází na globální prvoplánovou rapovou líbivost. Člověk musí k poslechu přistupovat s nabroušeným skalpelem. Musí být na pozoru a jít do hloubky. Až tam se odkrývá vybroušenost rapu sofistikovanost materiálu obecně. Vydat se pod povrch stojí určitě za to. 

2. Infernal Coil – Within a World of Forgotten

Infernal Coil je enigma roku. A taky entita stojící za nejextrémnějším albem roku.

Všichni ostatní se můžou jít úplně vysrat. Revenge se svým dvouskladbovým EPkem neoslnili. Knelt Rote zapůsobili, ale vedle Infernal Coil se jaksi vytrácí. O posledních snahách Anaal Nathrakh  servírovat extrémní hudbu širšímu publiku už pomalu nemá cenu ani psát.

Není zrovna legrace dupnout na pedál o trochu víc v žánru, kde je plyn apriori vytočený na max. Infernal Coil to s přehledem dělají. A nejen to. War metal přetavují k sobě samotným. S každou rotací dává deska více a více smysl. Je to brutální a intenzivní. Zvuk vám skoro dělá se ksichtem to, co letecká turbína v těch nejpitomějších skečích. Pod hutnou vrstvou sonické brutality se ale skrývá klíč, který napomáhá celou tuhle šílenost postupně dešifrovat.

Nejen, že Infernal Coil celý ten primární chaos s přehledem kočírují. Oni si s ním dokonce hrají. A zase smysluplně. Desku prostupují ambientní vyhrávky, šumy, skřípání kytar, vrzání pantů. Pusťte si (alespoň šestkrát) devítiminutový kolos 49 Suns nebo finišer In Silent Vengeance (aspoň sedmkrát). Pochopíte. Díky tomu všemu není Within a World of Forgotten jenom přímočarý sonicky očistec. Jde zároveň o atmosférickou procházku tím nejšeřejším lesem. Vstupte.

1.  Portal – ION

Není si co namlouvat. Jsem Portal fanboy. Dobře si pamatuju na první moment, (může to být deset let) kdy mi tóny Swarth do mozku namontovaly zcela unikátní a intenzivní hlavolam děsu, o který se další tuna kapel většinou pouze zbytečně pokouší.

Pokud je chaos pouze nerozluštěný řád, Portal jsou jedněmi z největších mistrů v tvorbě demence navozujících šifer na poli zvuku. Katalog Portal je jako Lego složené autistou s přespříliš vyvinutým pudem k smrti. Na první pohled nedává smysl a je lehké ho hodit do koše. Během postupné dekonstrukci však začínáme v kakofonii vidět organizovanou strukturu. Hrůza se ale nevytrácí.

Portal během své hudební kariéry nabídli různé odstíny jejich už dnes typického neeuklidovského soundu. Můžeme ho okusit pod vrstvou bahna jako od Incantation na Outré, můžeme ho rozpitvávat mezi zploštělou a plechovou produkcí na Swarth nebo se jím zahltit nechutně hutným a spletitým, ale přijatelným zvukem na Vexovoid.

ION je vlastně tak trochu zvukovým pokračovatelem Swarth. Deska nesází na hutnou, old school doom death metalovou produkci. Namísto toho servíruje preciznost a přímost. Slyšíme každý tón, každou chaotickou spirálu, každé zasípání Curatorova vokálu. Furt je to však intenzivní hudební mindfuck, který začíná dávat smysl až po několika posleších, kdy z kompozic začnou vykukovat hmatatelné prvky. To, co poprvé zní jako eltekrizující volt mířící přímo do míchy se postupně mění v poslech, který odhaluje technické schopnosti kapely. Techničnost ale nezní jako prvoplánová samohana, nýbrž jako nástroj pro vytváření těch nejšílenějších zvukových spletenců. A jak ION postupně odkrývá jednotlivé prvky, kdekdo se může po době nachytat, jak si dusivě „popěvuje“ fráze jako je třeba PRRRAAYY FOR SIICKNEESSS! Více v recenzi.

Takže teda tak. Za to, že Portal sedí na vrcholu této ročenky, určitě trochu může moje předsudkem osmrazené fanouškovství. I přesto si však myslím, že je vrcholný rank poměrně validní. ION je zdařilá deska. Děsivá a technická zároveň. I přes tu hrozivou a chaotickou změť se ale nezdá, že by se na albu dělo něco jen proto, aby se to dělo. A to včetně hraničních hluků nebo doznívajících ambientních pasáží. A to je právě ten kumšt, který je třeba ocenit.

Takže zhruba tak. Bylo toho dost a na mnoho se ještě nedostalo. Pojďme za závěr zmínit alespoň pár věcí, které si určitě alespoň lehké pokynutí zaslouží.

Patří zde třeba surová, černě kovová punkovitost od SLAVEHOUSE, čarodějnické pokračování polských Cultes Des Ghoules, precizní drug dealer Odysea jménem DAYTONA od Pusha T,  ucházející ale poměrně nekonzistentní nejnovější kontemplace od Shahmen, solidní a destruktivní kolos od Mantar, fúze death metalu a gotickosti jak z šatníku The Sister of Mercy od Tribulation, techno ambientní veledílo od Ancient Methods, ukázková oddanost zvuku finského black metalu na nejnovější desce Sargeist, věčně tlející debut od Eternal Rot a v neposlední řadě avantgardně temná a schizofrenní všehochuť od Trenta na Bad Witch.

Je toho hodně. Tak hodně, že se ani nedostane na EPka, covery nebo singly. Žel, pokud jste došli tady, tak vám to nejspíš tak i tak stačí. Nechápu co se letos stalo. Proč si každý umanul, že vyprdne poměrně solidní desku (až teda na Anaal Nathrakh) ? Co se kurva bude dít příští rok? Uvidíme. Mezitím nachcat na Silvestr a ohňostroje.

Piss