TENTO CANC OBSAHUJE SPOILERY
TENTO CANC NEOBSAHUJE PEREX
Od konce devadesátých let se mezi kvazihororovými fanoušky
rozmáhá otravný nešvar. Lidé, kteří konzumují tento filmový subžánr jako
kratochvíli a náhradu za vzrušení, které jim v běžném životě často
chybí (jsem tím často vinný vlastně i já sám), často chtějí jen primitivní
premisu s přemírou lekaček a klišovitý konec s jednou obvyklou
přeživší (tímhle už tak moc ne).
Většina konzumentů hororu si žel neuvědomuje jednu věc.
Horor nemusí být pouze laciný jumpscare fest (popřípadě prvoplánová
exhibice hnusu), který pomáhá klukům utvrzovat si svůj mačizmus projevem
houževnatosti v napasovaném triku a uštěpačnými poznámkami o
nestrašidelnosti filmu před svými vyděšenými protějšky.
Horor je více a může jít za hranu. Může poukazovat na typ
děsu určitého zeitgeistu (Cajt). Může to být skalpel, který důmyslně pitvá sociokulturní
dějství a balí ho do nekonvenční formy. Může to být chytrý a komplexní pohled
na lidské emoce, nekontrolovatelnou sílu podvědomí a na způsoby, kterými se
lidé s těmito vlastnostmi vypořádávají (a často selhávají).
Jenže horor, který narušuje prisma nastolené dobou a
většinovou společností má často trable.
Lidé, kteří takový horor dosvědčují, mají tendence označit jej
jako nehoror. Jako něco, co nesplňuje normu. Pokud to neleká, není to horor.
Pokud se to zabývá něčím, kde neteče krev a dveře se nezavírají bez kauzality,
není to horor.
Abychom udělali horor, který jde za rámec, je třeba jít za stejný
rámec omšelých narativních technik a produkce. Občas je holt nutné vsadit na
nevypočitatelné. Musíme kupříkladu potlačit příběhovou linku a sázet na věci,
které nemusí u většiny diváků na první dobrou kliknout přesně tak, jak tvůrce
zamýšlí.
To samozřejmě přináší nespočet rizik.
Buďto chce divák zmíněnou od A do B rovnici, a tak apriori odmítá
zapojení mozku a film zavrhuje dříve, než doopravdy začíná. Divákovi se taky
může přihodit, že interpretuje film špatně, protože osobní životní pozadí
zformovalo jeho myšlenkové pochody tak odlišně, že mu dílo evokuje něco
absolutně nesprávného a nefunkčního. Může se to stát. Řekl bych však, že jde o
marginální případy.
Ve většině případů průměrný konzument hororu nákladnější
produkce prostě a jednoduše sofistikovanější kus označí jako nudnou sračku a
půjde se dondat třeba jedním z pokračování Paranormal Activity.
Při vytvoření tvrdého, brutálního, psychologicko-sociálního
a neortodoxního hororu se většinou sahá po metaforách, alegoriích, nejednoznačnostech
a ostatních komplexnějších proprietách. Film musí být prožit, musí být procítěn.
Nestačí, aby byl jen dosvědčen. Nejde o žvýkačku, kterou po chvíli vyplivneme a
dále se jí nezabýváme. Pokud divák sází na pouhopouhou příběhovou linku u
filmu, který je v první řadě metaforický, dohází ke kolizi. Ta často vede
k bolestné dezinterpretaci a, nedejbože, k vytvoření špatného sequelu (to
se nemusí dít jen u hororů, nedávno lidi zabolelo třeba zbytečné pokračování
Sicario).
Vytesat diamant ale není jenom tak. Víme, jak moc snadné je
omylem si šlápnout do vlastní prdele. Je třeba si proto dát pozor, aby se nám
někdo nesnažil prodat naleštěnou lež v smradlavém pytli.
Filmař proto musí počítat s tím, že pokud chce zaujmout,
měl by zdařile naředit naraci a symbolismus. Tak, aby člověk mohl film sežrat a
vyplivnout kost, ale zároveň tak, aby divák, který chce jít hlouběji, mohl doma
sát zbytky morku z útrob.
Hereditary zdařile kombinuje oba zmíněné aspekty. Vyvažuje
je. Film má dostatečný narativní skelet na to, aby držel pozornost (i když pro
někoho může být příliš pomalý). Zároveň ale pracuje s metaforickými
proprietami, kterým se daří utvrzovat děs, znepokojivost i šok.
Pokud Hereditary přezkoumáme, jasně vidíme, že nevypráví pouze
příběh o šílené matce-smolařce a frenetických uctívačích démonů.
Hereditary je film o zlu, dědičném zlu, které se přelévá
z generace na generaci a útočí v nejkalkulovanějších momentech jako
hladová krysa. O zlu, nad kterým nemáme kontrolu i přesto, že nám doslova visí
nad hlavou. O zlu, které v nejnečekanější okamžik může vytrysknout
z podvědomí a ovládnout nás. Může jít o cokoliv. Chamtivost, závislost,
spratkovství.
Hereditary však cíleně sahá do extrémna. Proto jde skvěle
ruku v ruce s dříve nastolenými hororovými tropy. A co více. I když
si tohle všechno řekneme, pořád si můžeme film pustit a užít si ho jako prostou,
ač originální hororovou podívanou.
Hereditary je komplexní kus kinematografie, který tahá
inspiraci z podobně psychologicky a vizuálně vybroušených hororových milníků.
Všudypřítomná a neovladatelná aura zla evokuje ozvěny Rosemary’s Baby a Wicker
Mana. Snaha o zármutek navozuje atmosféru Don’t Look Now. Dům, který je snímán,
jako by šlo o divadelní repliku, odkazuje na bizarní kus The Cook, The Thief,
His Wife & Her Lover.
 |
| Typický záběr z The Cook, the Thief, His Wife & Her Lover |
Ale i přes evidentní inspiraci Hereditary dokáže stát na
vlastních. Ať už je to využití miniatur k příběhové expozici, eskapismu
hlavní postavy nebo použití středověké demonologie, Goetie, a náboženského
kultu jako metafory pro neovladetelné zlo, Hereditary nám několika couly naráz
připomíná, že sledujeme něco, co v žádném případě není jen laciná
vykrádačka. Jde o krok vpřed. Krok, který navozuje na předešlou, tvrdě vyšlapanou
cestu.
Všechny zmíněné nuance dělají z Hereditary postmoderní
hororový klenot. Je jen na vás, jak k filmu přistoupíte. Nejde příliš
napřed. Nelíbí se. Je mu jedno, jak jste se k němu dostali. Berte nebo
nechte být. Film je tady a je na vás, jak k němu přistoupíte a co
z něho osobně vykutáte. Cest k jádru je hodně a každá nabízí trochu
jiný odstín.
Co si teda třeba (kromě evidentně nahozených motivů) můžeme
z Hereditary vzít?
Hereditary nám pálí odpornou a mrazivou pravdu nepřímo do
ksichtu. Ukazuje, že lidé nad sebou mají jen minimální fragment kontroly. Pudy,
podvědomí a DNA nás ovládají a formují. Nachytáváme se, jak ostatním tvrdíme,
že tohle nejsme a tohle neděláme snad jen proto, abychom se posléze zase
nachytali, jak onu věc téměř nevědomky děláme.
Sebekontrola je téměř mýtus. A přesně proto jsou filmy jako
Hereditary nutné. Jde o zábavu, ale i memento, které nám bez servítek říká,
abychom nepropadali lži. Nejde to porazit. Jde to však
konfrontovat. A právě konfrontace nám může pomoci pochopit to, co porazit
nejde. Je třeba porozumět a kontrolovat.
Tak tedy kontrolujme a konfrontujme Vystavujme se
zprostředkovanému nebezpečnu a přiznejme si, čeho všeho jsme schopni. Kde
začít? Třeba u Hereditary.
Žádné komentáře:
Okomentovat