Čas nadešel. Předlouho ohlašovaný debut norské okultní enigmy na konci srpna konečně vyšel pod taktovkou Terratur Possessions. Nešlo však o jediný release, kterým nás label s útvarem, který svůj katalog častuje přízviskem „Nidrosia“, poctil. Přidal se k nim, mimo jiné, i desetipalec od hraniční death metalové drtičky Ritual Death. Pojďme se na výsledek podívat podrobněji.
Mare – Ebony Tower
Norský kvartet ctící staré
poctivé black metalové řemeslo víří mezi fanatickými vyznavači žánru a někdy i
mezi okultistickými čaroději žluklé kašovité vody, které po zapálení planou
černým plamenem. V těsném závěsu jsou všechny zpřízněné kapely, které pod
označením „nidrosia“ v blízkém spojení operují.
Zdá se však, že vlajkovým útvarem
je právě Mare, kteří se svým skromným katalogem uskutečnili několik rituálů, jenž
byly svědky konstantně označovány jako „magie“, „přesah“ nebo „smrt“.
Není se čemu divit. Vydaný
materiál, společně se záznamy z koncertů skutečně evokují něco, co je nám normálně
skryto. Mare se nebojí použít při popisu své hudby podstatné jméno „sorcery“ a
nemají proč. Zdá se, že kompozice skupiny Mare skutečně dokáží stimulovat
přítomnost „toho“ a nejde jen o můj pocit. Pocit je obvykle intenzivnější u
lidí, kteří měli tu čest prožít hudební monumenty jako „Sorte Messe“ naživo.
Není proto překvapením, že hajp,
který obklopoval vydání první desky, byl velice intenzivní. Neprospívalo tomu
ani to, že se release date neustále posouvalo. Nabízí se proto otázka: Naplňuje
Ebony Tower svá očekávání?
Odpověď zní, spíše ano. Co zamrzí
nejvíce, je nedostatek čerstvosti. Deska sice čítá bezmála 45 minut hrajícího
času, což je z mého pohledu ve většině případů pro tento žánr ideál.
Problém přichází s nabízeným materiálem.
Mare si totiž vystříleli až
příliš munice již před vydáním. Teaser, v podobě třech tracků vydaných
napříč dobou před finálním zveřejněním desky tvoří větší polovinu desky.
Posluchači tak deska nenabídne dostatek hudby k nabažení se čerstvým produktem.
Zamrzí taky, že některé skladby, které se dají poslechnout ze živých záznamů,
na desce nenalezneme. Jde například o zmíněnou „Sorte Messe“, se kterou jsem
takřka počítal a kurva jsem se na ni těšil.
Pokud se na věc však podíváme
z druhé stránky a usoudíme, že k nám finální produkt přichází jako
zcela svěží novinka, nelze si na moc stěžovat. 5 rituálů plní přesně to, co si
Mare klade za cíl. Každá skladba člověka nutí chytnout za černé svíce,
fanaticky vykuřovat kladivo a bezhlavě se oddávat všelijakým invokacím.
Atmosféra se dá krájet. Úspěšně
sune tracky i přes své dlouhé stopáže a nenechává je nudit. Vše je doplněno
zručným muzikantstvím. Riffy hypnotizují a bicí se nebojí vystřihávat solidní
drumfilly, jako třeba v první polovině středně rychlé „Nightbound“. To vše
je zpečetěno unikátním vokálem, který osciluje na hranici zpěvu a religiózní
deklamace.
A právě ve středním tempu deska
po většinu času zůstává. Samozřejmě se dočkáme občasných blackmetalových
sypaček a tremolo rifáže. Nejsou však klíčovým aspektem Ebony Tower, což je pro
kapelu plus. Kapela bezhlavě nedojí omšelé tropy norské podvětve žánru a
nabízí vlastní zvuk. Ten vychází z hypnotického tempa, napůlzpívancých
vokálů ozvláštněných echem, a synthovýma vyhrávkama, které kompozice jen lehce
a potichu doplňují. To vše je rozumně vyváženo.
Ebony Tower je bez pochyb
promyšlená deska. Evokuje přesně to, co chce, což ztvrzuje její popis:
They arrogantly named their own music 'Nidrosian Black
Sorcerous Art' which defines who they are, on stage and off stage.
This isn't a show, this isn't a gimmick.
This is real Black Metal how it always was meant to be.
Behold MAREs Ebony Tower!
Album je dostatečně čisté na to,
aby si posluchač vychutnal muzikantství a preciznost. Neztrácí však vůbec na
okultním a obskurním feelu, který většina kapel musí dohánět zkurvenou jeskyňo-lo-fi
produkcí. Mare ukazují, že transcendentní element muziky leží někde jinde, než
v produkčních hodnotách. Vychází ze samotného poctivého a promyšleného
autorství, které nelze ochcat žádnou novickou berličkou.
8.5 / 10
Ritual Death – Ritual
Death 10‘‘
Po desce Mare se nadšeně vrhám na desetipalec spřízněných
Ritual Death, kteří se doposud pyšnili pouze jedním famózním EPkem a dvěmi
skladbami ze dvou splitů. To však stačilo k tomu, aby tihle zmrdi
s Luctusem z Behexen v popředí jasně definovali svůj zvuk.
Ritual Death nezní jako všechny ostatní black metalové
skupiny nebo undergroundové black metalovo death metalové hybridy, které jsou
stále populárnější. Samozřejmě můžeme slyšet vliv z obou stran. Můžeme
cítit klasické záhrobí a blackmetalový odér. Ritual Death však i tak dokážou
být unikátní.
Produkce je dost čistá na to, aby hudba vraždila, ale i dost
špinavá na to, aby dokázala odradit řady plebejců. Skladby jsou dost primitivní
na to, aby v posluchači probudily skrytého neandrtálce, ale pořád smrdí
nečím, co stimuluje přítomnost ostatního. Ostatně, jde o rituál. Nejčistší
rituál smrti. Iniciaci, která nás potrestá a vytváří závazek, který nás nutí
neupustit od víry v kosu a dlouhý, bílý, kostnatý prst. Pro popsání zvuku
kapely mě napadá analogie k Irkallian Oracle, kteří se však rozhodli
upustit od bahenní produkce, zajít více do primitivity a zkrátit absurdně
dlouhé stopáže.
Současný desetipalec zajímavě navazuje na ne zas tak starý
debut. Produkce je trochu hnusnější, ale ne tak moc, aby udusala agresi hudby.
Kapela zachovala sonické elementy, které efektivně navozují okultního ducha.
Nechybí tak obskurní cinkátka, synthové chorály a jiná různá perkusivní
udělátka.
Stejně tak nechybí ani impozantní fúze death metalové
surovosti s atmosférou zmíněného „Nidrosian“ black metalu. Ritual Death
nutí stát se součástí rituálu smrti, který je věcně započnut stejnojmennou
první skladbou. Ta nastoluje víceméně monotónní, ba však uhrančivý vokální
přednes Luctuse. Posluchač musí sežrat jeho fanatismus jedním soustem, zejména když slyší:
Let my scythe shine upon you
Let my white ivory light mesmerize you
Let my black cloak enshroud you
And my knuckled finger guide you
I am all
I am everything
I am Certain
I am Death
A právě impozantní vokální performance je to, co činí Ritual
Death neméně impozantním projektem. Nejde se divit, že materiál značně slábne,
pokud Luctus předává štafetu někomu jinému. A to platí i v případě, když
ji převezme jeden z nejšílenější black metalových artistů, Mark of the
Devil z Cultes Des Ghoules. Kolaboraci bych měl už jen z principu
uctívat, ale Luctus prostě kurva chybí a čirá agrese Ritual Death
s hraničně groteskním hlasovým doprovodem host u mne nekliká. Škoda.
Verdikt? Ritual Death se drží toho, co dříve nastolili.
Esence pocty smrti stále číší z každého pocuchaného tónu a agrese
materiálu stále tne do živého stejně tvrdě. Songy občas mohou utrpět na
monotónnosti, která ale díky krátkosti releasu nepředstavuje takový problém.
Lze si jen počkat na dlouhohrající nahrávku a posoudit, zda kapela dokáže se
stanovenou formulí zaujmout i po delší dobu. Doteď je to díky geniální
kombinaci předešle zmíněných elementů téměř perfektní.
8 / 10
Žádné komentáře:
Okomentovat