Black Thought – Streams of Thought vol II. EP

I wish for more peace on this Earth and never chaos
As long as classrooms gettin' sprayed with the ARs

Zeptejte se někoho, kdo ctí řemeslo rapové hry na Tariqa Trottera. Odpověď se vždy bude motat okolo toho samého —  okolo precizní dikce, techniky a lyriky.  Bude zároveň okrášlena o lamentaci sestávající se ze fňuků o absenci jeho sólové desky. Naštěstí pro ně Black Thought nyní takovým posluchačům od úzkosti ulevuje a posílá do jejich sluchovodů druhé EP ze série Streams of Thought. Uspokojí i ty nejzmlsanější?

The Roots jsou zásadním tělesem na poli hudební scény… a taky dvorní kapelou Jimmyho Fallona. Vyzrálé songy oscilující na poli hip hopu, bluesu a r’n’b, které kapela v posledních letech balí do kohezivních konceptů — jak hudebních, tak textových.

To je rozhodně triumf. Má to ale pro i proti. A to zejména proto, že hlavní vokální linku drží v rukou takový titán jako je Black Thought.

Black Thought je umělec. Dokáže se držet koncepční stopy a lyricky ji umocňovat. Můžeme říct, že Black Thought je kapelník na svém místě. 

Narážíme však v momentě, kdy potřebujeme Tariqa jako špinavě znějícího, tvrdého a nefiltrovaného rappera.  Black Thought totiž při své dikci máchá jednou z nejnabroušenější rapových kudel v celé hře. Brutální rozmachy však musí často na úkor koncepčních desek krotit. A To rapovým fanouškům plní koule.

Když se totiž Black Thought na všechno kolem vysere a začne střílet verbální salvy bezprizorním stylem, čelisti posluchačů padají s takovou razancí, že se chrup tříští o zem a z dásní tryská tekutý purpur. Důkazem může být desetiminutový Freestyle na rádiu Hot 97 z minulého roku, který je už nyní legendárním počinem. Podobným direktem je skladba z katalogu The Roots, 75 Bars, kde kolegové z kapely svého frontmana nechali urvat se ze všech řetězů.

Je to vlastně jednoduchý recept. Dejte Tariqovi instrumentál z boom-bapové školy — klasický hiphopový drum loop, tlustou a drsnou basu, popřípadě vše okrášlete nepříliš blýskavým samplem. Poté zbytek nechte na něm. Beat nesmí hrát prim songu. Má pouze usměrnit Tariqovu rapovou kuši jako tětiva. Má vytyčit trať, a zároveň kynout rapperovi.

Naštěstí se tomu tak na Streams of Thought II děje. Ať už jde o proudy myšlení, nebo o lyrické proudění Thoughta, je to jedno. Kompletní produkci zde obstaral Salaam Remi a od prvních not jde slyšet, že ví, proč byl zrovna on k práci pověřen.

Beaty jsou po většinu času tvrdé, přímočaré a nekomplexní i přesto, že se namísto samplování (tak, jak tomu bylo na prvním EP) dostává na opravdové nástroje. Celý projekt díky tomu získává vitálnější feel a esenci soulem ovoněných, avšak stále špinavých ulic Filadelfie — města, kde Black Thought vyrůstal.

Broken promises, broken jaws and dope whores
I separate the fact from the folklore

Vezměme například věc The New Grit, které vévodí (vedle Tariqa) tvrdá, funkem líznutá elektrická kytara. Sekundární linku má jazzová flétna a všechno hrne dopředu bicí kombajn. Dohromady vzniká symbióza stoky a precizního hudebního řemesla, která se drží tradičního aurálního hiphopového recepisu. Na druhou stranu dostáváme věc jako je třeba Get Outlined, která je značně subtilnější, ale i tak zapadádo celkového vytyčeného instrumentálního spektra. Podobně funguje i How to Hold a Choppa, která opouští bicí linku a díky tomu působí, jako by vypadla ze sedmdesátkového blaxplotation filmu. Instrumentál by moc hezky slušel třeba Brownsvillskému poetovi Ka.

Je však dobře, že se Black Thought na druhých Streams of Thought téměř absolutně zřekl veškerých featuringů. Zůstává více místa pro něj. Pouze dva poslední tracky lehce obohacují melodické vokály — na refrénu tracku Streets zní skvěle Tish Hyman a Na poslední Conception protíná celý song vokální linkou Reek Ruffin, zatímco sám Black Thought se zhošťuje refrénu. I přesto, že zní skvěle, tak mi tento epilog tonálně moc nesedí k soundu zbytku EP. Zní totiž až moc jako něco, co vypadlo z katalogu The Roots.

Přejděme ale k tomu, proč se vlastně na celý projekt všichni s takovou chutí vrhají. Dalo by se říct, že se Black Thought na EP předvádí v nejlepší formě. To by ale mohlo signalizovat, že byl někdy v horší kondici. To by asi byla lež. Pravdou je, že Thought zraje jako víno. Roky obrušují jeho hlasivky do čím dál tím lépe znějícího vokálu. To samé platí pro zkušenosti. Dikce, rhyming, flow a celková technika je na svém místě. Vše do sebe zapadá jako důmyslný hlavolam.

Pokud je vše na svém místě, je to i Tariqův styl. Po celou dobu zůstává na beatu. Neexperimentuje. Nesnaží se nás mást Kool Keithovskou neortodoxností nebo Eminemovskýma double-timeama. Black Thought ví, co umí a dělá to skvěle.

A lot of rappers is rollin', in fear of Trotter
They far from rock solid, they soldiers Terracotta
Of my philosophy, I'm the father like Aristotle
I will put a end to your whole saga, you Harry Potters is soft

Flow teče jak voda. Reference se dotýkají Antiky, Ameriky 19. století, popkulutních trendů a ikon a mnoha dalšího. Jsou Neprvoplánové a chytře montované do jednoho houževnatého celku. Lajny se hemží dvojími významy a trojslabičnými rýmy, které obligátně neokupují pouze konce řádků.

I don't even know what fucking hotel I'm in
I checked in as the monarch of mel-a-nin
The el-a-phant, my body is a shell I'm in
Piecin' myself together, teachin' myself to never
Let one loss divorce my devel-op-ment

Vypichovat precizně vybroušené řádky bychom mohli dělat velmi dlouho. Je to jen důkazem toho, jak projekt dobře funguje. Instrumentální stránka je zdařilou nosnicí pro rap, který s každým poslechem nutí člověka se k EP vracet. Beaty nijak nezavází rytmicky precizní deklamaci a tak se posluchač může soustředit čistě na to, co je v textu — na to, o čem Black Thought je — a nachytávat se v okamžicích, kdy se tváří, jako by mu pod nosem zasmrdělo to nejbrutálnější hovno. Tak tvrdě dokáže Black Thought zadělit. Byla by škoda se o to ochudit. Ochutnejte.    

To quote the classic joint, “What a fool believes”
And what the teachers of the school believes
Is very different from what the thieves and the class in rule believes
I'm tryna give y'all some jewelries

Portal - ION

Každý letitý fanoušek Portal dobře ví, že poslech jejich kakofonního katalogu není zrovna oddechová záležitost. Pokud se chystáte ponořit se do jedné z nejkrystaličtějších podob sonického chaosu, počítejte s tím, že to bude bolet. 

Portal totiž tvoří jednu z nejgeniálnějších symbióz řádu a chaosu, na kterou lze v hudebním světě narazit. S prvními poslechy se repertoár jeví jako špinavá, bublající a extrémní hrůza, která nedává smysl. Po několika rotacích ale začnou ze spletitých sonických pavučin vyskakovat prvky, které posluchači slouží jako záchytné body. Hudba ale i tak neztrácí na intenzitě. Její poslech pouze už není spletitý jako dříve, a svědek prahu šílenství si lehce ozářený chaos začíná zplna užívat.

Portal v rozhovorech několikrát uvedli jako fundament pro jejich tvorbu death metalový kult Incantation, který se může pyšnit tvorbou jednoho z největších monumentů odpornosti tohoto subžánru. Hudba je sonickým ekvivalentem bahna, pod kterým probublávají ještě hutnější kompozice. Kapela tak nedefinovala jen specifický odstín metalové smrti, ale i produkci, která se dnes běžně označuje jako Caverncore.

A právě takovou produkci mnoho nových kapel zneužívá. Bahenní zvuk nepoužívají jako doplněk, ale spíše jako tmel pro zaplácnutí nedostatku talentu. Můžeme naštěstí s klidem říci, že Portal do tohoto chlívku nepatří. A nic není toho lepším důkazem, než právě Ion.

Zdroj: loudmag.com

Na nové desce se totiž kapela rozhodla svůj zvuk od toho všeho bahna očistit. Portal tak zbývá jen skill, kterého je tu na rozdávání. A i s čistým zvukem je na desce přehršel chaosu a hororu. Sonická vyostřenost funguje v kontrastu s předešlou bahenní produkcí téměř stejně, ale zároveň trochu jinak. Tóny řežou do zvukovodů, a jak delikátní kompozice lépe vynikají, tak dokáží posluchači snad ještě více zamotat hlavou. U některých momentů budete mít pocit, jako by vám někdo traktem proháněl desítky voltů. Ne náhodou se celý koncept desky točí kolem elektřiny.

Elektrická stylistika vibruje celým albem. Nikde ale nevyzní tak ostře jak v dvouminutové instrumentální „Spores“, kde je posluchač zavalen blastbeaty a kytarovým labyrintem podivnosti hraničícím s čistým bílým hlukem. 

Nejen ale díky „Spores“ Ion evokuje pocit vhození do ledové vany, ve které plave zapojený fén. Po intru dostáváme dávku epileptických spasmů skrze song „ESP ION Age“. Ten skýtá typický, nepřibarvený Portalovský chaos s několika pro skupinu tradičními vyhrávkami. Jednou takovou je podivně znějící kaskádovitě sestupující kytarová hra, která v čistém zvuku zní jak monstrózní zalykání nečeho, co by mohlo vypadnout z pera Lovecraftovi.

A nejde o jediný, pro kapelu typický element, který zde můžeme slyšet. Vracejí se i podivné, obskurní texty, nad kterými by si člověk mohla na několikrát přelámat jazyk i mozek. Ty jsou občas přerušeny srozumitelnějšími deklamacemi, ze kterých ty nejpamátnější obsahují opakování kultovních frází. Narážím zde hlavně na konec „Crone“, kde se Curator svýmy sípavými zbytky hlasu snaží dokola hlásit „Pray for Sickness“. Podobně fungují i „Phreqs“ a „Phathom“, kde sice veškerá srozumitelnost zaniká, ale čirá intenzita chaotických instrumentálů protínaných okultními formulemi tvoří ze skladeb vrcholy desky. 

 Kapela se rovněž vrací s fragmenty ambientu, který vrcholí v posledním tracku. „Olde Guarde“ uzavírá sonická změť starého rozladěného piana, dronových pazvuků a ztrápených skřeků. Před touto abominací dostáváme skladbu, která sumíruje to, co Portal definuje a co už bylo zmíněno: šílený, nervy drásající chaos s fragmenty řádu. 

Ion, dokazuje, že i bez bahenní produkce lze děsit. Portal zároveň prokazují svou technickou schopnost bez toho, aby zněli jako sterilní masturbace bez vyvrcholení. Deska představuje v katalogu kapely zásadní milník. Odkrývá závoj šílenství na jiných místech a představuje Portal ve potemnělém elektrizujícím světle. I přesto jde ale pořád o světlo, díky kterému vidíme, že kapela umí hrát a děsit zároveň.

9/10

Jonathan Bree - Sleepwalking

Jonathan Bree byl ještě nedávno poměrně neznámým interpretem. I přes neodparatelné hudební kvality a zajímavý přístup k nezávislému popu se jeho produkt nedostával k takovému počtu hipsterů, jak by si Bree zasloužil. Vše změnil youtube algoritmus schopný servírovat pomocí sloupce s podobnými videi znuděnému klikačovi  při nočním ujebávání naleštěný diamant. To se stalo i klipovému singlu „You’re so cool“, který pochází z poslední desky, Sleepwalking.

Není divu, že se tento singl rychle stal relativně úspěšným virálem. Jde o chytlavou věc odhalující Breeho hudební a  vizuální prezenci, která hudbu zajímavě dobarvuje a odděluje ji od zbytku indie popové škatule.

Tento twist zejména tkví v bílých potazích na ksichtu, který nenosí jen Bree, ale i celý klipový ansámbl. Namísto emotivních výrazů tak dostáváme pouze efektivní bílé nic. Zajímavým doplňkem je, že při bližším prozkoumání jde vidět (nebo nevidět), jak všichni lidé v klipu pod maskami negestikulují, což dodává celkové absenci emocí triumfální tečku.

Příjemná popová věc s vypiplanými strunnými aranžemi proto nepřitahuje posluchače jen klasickým popovým sentimentem. Element masek vkládá do rovnice určitý pocit nejistoty, něco, co by se mohlo objevit v jistém bodě grafu uncanny valley, který poukazuje na míru pocitu znepokojení ve chvílích, kdy čelíme něčemu, co má působit lidsky, ale úplně tomu tak není. Příkladem mohou být japonští androidi.  

Celý koncept se završuje ve chvíli, kdy posluchač odchází z youtube a sedá ke kompletnímu albu, které otevírá podobně podmanivá eponymální věc. V té Bree lehkým a stoickým přednesem na sentimentální instrumentální stopě silně ovlivněné prvky lounge music deklamuje verše, kterými se snaží přesvědčit svůj crush o tom, aby opustil svůj protějšek a šel za ním. Podobná tématika je protkaná celou deskou.

Zpěvák se tak vtěluje do specifického charakteru. Nejde přesně říct, kým se Bree stává, když navléká bílou masku. Celková tématika však napovídá, že jde o někoho, kdo je posedlý ženou. Je dokonce možné, že jde o stalkera , z čeho vyplývá, že jeho láska není opětovaná. Na albu se objevuje sice pár hostujících žen, které ztvárňují roli Breeho protějšku. Celé provedení ale napovídá, že se vše může odehrávat pouze v hlavě charakteru. Při poslechu zkrátka něco visí ve vzduchu. Něco, co naznačuje, že něco úplně nehraje. Obsese kombinovaná s charakteristickou audiovizuální stránkou vytváří podmanivě podivný zážitek.

Hudební motivy jsou chytře voleny a mistrně zpracovány. Album sice nabízí pár momentů, ve kterých se skladby přelévají do hlasitějších a epičtějších rovin. Příkladem mohou být smyčcové části stavěné vedle Breeho stoického přednesu ve zmíněném singlu You’re So Cool, které jsou jasnými highlighty. Po většinu času však vše zůstává klidné, nepatrné a tajemné zrovna tak, jako Breeho vokální styl.

Vše skvěle doplňuje již zmíněná prezentace. Celek evokuje atmosféru, kterou posluchač může znát například od pozdního Scotta Walkera, jehož přístup je mnohem avantgardnější.  Pocit neklidu, který hudba navozuje, se však v určitých chvílích srovnat dá. Atmosféricky se Bree občas také dotýká snové temnoty Angela Badalamentiho a Lynchovského univerza celkově.

Sleepwalking si získá každého, kdo hledá nekomplikovaný poslech, který je však originální a snaží se vyhýbat bezpohlavnosti. Konceptu se daří jít dobře ruku v ruce s volenou hudební stránkou projektu. Ta bohužel občas trpí na přílišnou vokální a instrumentální zemitost. Ve výsledku si proto určité skladby nezapamatujete tak dobře jako ty ostatní a nebude se k nim tak často vracet. Dalo by se říci, že je to cena za konceptuální vyváženost desky. Breemu však nelze odepřít, že při celistvém poslechu Sleepwalking převážně funguje, a to i díky rozumně volené stopáži.

Desku poslouchejte ve chvílích, kdy fantazírujte o svém dokonalém protějšku, který buďto není na dosah, neopětuje vaše pocity, nebo neexistuje.

7/10

Double Review: Mare – Ebony Tower & Ritual Death – Ritual Death 10‘‘

Čas nadešel. Předlouho ohlašovaný debut norské okultní enigmy na konci srpna konečně vyšel pod taktovkou Terratur Possessions. Nešlo však o jediný release, kterým nás label s útvarem, který svůj katalog častuje přízviskem „Nidrosia“, poctil. Přidal se k nim, mimo jiné, i desetipalec od hraniční death metalové drtičky Ritual Death. Pojďme se na výsledek podívat podrobněji.

  

Mare – Ebony Tower

Norský kvartet ctící staré poctivé black metalové řemeslo víří mezi fanatickými vyznavači žánru a někdy i mezi okultistickými čaroději žluklé kašovité vody, které po zapálení planou černým plamenem. V těsném závěsu jsou všechny zpřízněné kapely, které pod označením „nidrosia“ v blízkém spojení operují.

Zdá se však, že vlajkovým útvarem je právě Mare, kteří se svým skromným katalogem uskutečnili několik rituálů, jenž byly svědky konstantně označovány jako „magie“, „přesah“ nebo „smrt“.

Není se čemu divit. Vydaný materiál, společně se záznamy z koncertů skutečně evokují něco, co je nám normálně skryto. Mare se nebojí použít při popisu své hudby podstatné jméno „sorcery“ a nemají proč. Zdá se, že kompozice skupiny Mare skutečně dokáží stimulovat přítomnost „toho“ a nejde jen o můj pocit. Pocit je obvykle intenzivnější u lidí, kteří měli tu čest prožít hudební monumenty jako „Sorte Messe“ naživo.

Není proto překvapením, že hajp, který obklopoval vydání první desky, byl velice intenzivní. Neprospívalo tomu ani to, že se release date neustále posouvalo. Nabízí se proto otázka: Naplňuje Ebony Tower svá očekávání?

Odpověď zní, spíše ano. Co zamrzí nejvíce, je nedostatek čerstvosti. Deska sice čítá bezmála 45 minut hrajícího času, což je z mého pohledu ve většině případů pro tento žánr ideál. Problém přichází s nabízeným materiálem.

Mare si totiž vystříleli až příliš munice již před vydáním. Teaser, v podobě třech tracků vydaných napříč dobou před finálním zveřejněním desky tvoří větší polovinu desky. Posluchači tak deska nenabídne dostatek hudby k nabažení se čerstvým produktem. Zamrzí taky, že některé skladby, které se dají poslechnout ze živých záznamů, na desce nenalezneme. Jde například o zmíněnou „Sorte Messe“, se kterou jsem takřka počítal a kurva jsem se na ni těšil.

Pokud se na věc však podíváme z druhé stránky a usoudíme, že k nám finální produkt přichází jako zcela svěží novinka, nelze si na moc stěžovat. 5 rituálů plní přesně to, co si Mare klade za cíl. Každá skladba člověka nutí chytnout za černé svíce, fanaticky vykuřovat kladivo a bezhlavě se oddávat všelijakým invokacím.

Atmosféra se dá krájet. Úspěšně sune tracky i přes své dlouhé stopáže a nenechává je nudit. Vše je doplněno zručným muzikantstvím. Riffy hypnotizují a bicí se nebojí vystřihávat solidní drumfilly, jako třeba v první polovině středně rychlé „Nightbound“. To vše je zpečetěno unikátním vokálem, který osciluje na hranici zpěvu a religiózní deklamace.

A právě ve středním tempu deska po většinu času zůstává. Samozřejmě se dočkáme občasných blackmetalových sypaček a tremolo rifáže. Nejsou však klíčovým aspektem Ebony Tower, což je pro kapelu plus. Kapela bezhlavě nedojí omšelé tropy norské podvětve žánru a nabízí vlastní zvuk. Ten vychází z hypnotického tempa, napůlzpívancých vokálů ozvláštněných echem, a synthovýma vyhrávkama, které kompozice jen lehce a potichu doplňují. To vše je rozumně vyváženo.

Ebony Tower je bez pochyb promyšlená deska. Evokuje přesně to, co chce, což ztvrzuje její popis:

They arrogantly named their own music 'Nidrosian Black Sorcerous Art' which defines who they are, on stage and off stage. 

This isn't a show, this isn't a gimmick. 

This is real Black Metal how it always was meant to be. 

Behold MAREs Ebony Tower! 

Album je dostatečně čisté na to, aby si posluchač vychutnal muzikantství a preciznost. Neztrácí však vůbec na okultním a obskurním feelu, který většina kapel musí dohánět zkurvenou jeskyňo-lo-fi produkcí. Mare ukazují, že transcendentní element muziky leží někde jinde, než v produkčních hodnotách. Vychází ze samotného poctivého a promyšleného autorství, které nelze ochcat žádnou novickou berličkou.

 

8.5 / 10

 Ritual Death – Ritual Death 10‘‘ 

Po desce Mare se nadšeně vrhám na desetipalec spřízněných Ritual Death, kteří se doposud pyšnili pouze jedním famózním EPkem a dvěmi skladbami ze dvou splitů. To však stačilo k tomu, aby tihle zmrdi s Luctusem z Behexen v popředí jasně definovali svůj zvuk.

Ritual Death nezní jako všechny ostatní black metalové skupiny nebo undergroundové black metalovo death metalové hybridy, které jsou stále populárnější. Samozřejmě můžeme slyšet vliv z obou stran. Můžeme cítit klasické záhrobí a blackmetalový odér. Ritual Death však i tak dokážou být unikátní.

Produkce je dost čistá na to, aby hudba vraždila, ale i dost špinavá na to, aby dokázala odradit řady plebejců. Skladby jsou dost primitivní na to, aby v posluchači probudily skrytého neandrtálce, ale pořád smrdí nečím, co stimuluje přítomnost ostatního. Ostatně, jde o rituál. Nejčistší rituál smrti. Iniciaci, která nás potrestá a vytváří závazek, který nás nutí neupustit od víry v kosu a dlouhý, bílý, kostnatý prst. Pro popsání zvuku kapely mě napadá analogie k Irkallian Oracle, kteří se však rozhodli upustit od bahenní produkce, zajít více do primitivity a zkrátit absurdně dlouhé stopáže.

Současný desetipalec zajímavě navazuje na ne zas tak starý debut. Produkce je trochu hnusnější, ale ne tak moc, aby udusala agresi hudby. Kapela zachovala sonické elementy, které efektivně navozují okultního ducha. Nechybí tak obskurní cinkátka, synthové chorály a jiná různá perkusivní udělátka.

Stejně tak nechybí ani impozantní fúze death metalové surovosti s atmosférou zmíněného „Nidrosian“ black metalu. Ritual Death nutí stát se součástí rituálu smrti, který je věcně započnut stejnojmennou první skladbou. Ta nastoluje víceméně monotónní, ba však uhrančivý vokální přednes Luctuse. Posluchač musí sežrat jeho fanatismus jedním soustem,  zejména když slyší:

Let my scythe shine upon you

Let my white ivory light mesmerize you

Let my black cloak enshroud you

And my knuckled finger guide you

I am all

I am everything

I am Certain

I am Death

 Worship me...     

A právě impozantní vokální performance je to, co činí Ritual Death neméně impozantním projektem. Nejde se divit, že materiál značně slábne, pokud Luctus předává štafetu někomu jinému. A to platí i v případě, když ji převezme jeden z nejšílenější black metalových artistů, Mark of the Devil z Cultes Des Ghoules. Kolaboraci bych měl už jen z principu uctívat, ale Luctus prostě kurva chybí a čirá agrese Ritual Death s hraničně groteskním hlasovým doprovodem host u mne nekliká. Škoda.

Verdikt? Ritual Death se drží toho, co dříve nastolili. Esence pocty smrti stále číší z každého pocuchaného tónu a agrese materiálu stále tne do živého stejně tvrdě. Songy občas mohou utrpět na monotónnosti, která ale díky krátkosti releasu nepředstavuje takový problém. Lze si jen počkat na dlouhohrající nahrávku a posoudit, zda kapela dokáže se stanovenou formulí zaujmout i po delší dobu. Doteď je to díky geniální kombinaci předešle zmíněných elementů téměř perfektní.

8 / 10