Recenze: Dívat se na Mandy je nuda; Hypnotizovat se jí je fajn.

Trailer na Mandy Panose Cosmatose společně s pozitivními ohlasy z různých festivalů sliboval stylovou, až pekelnou jízdu, při které divák bude hltat tropy psychedelických sedmdesátek přes pestrobarevná sklíčka. To vše v čele s vyjetým Nicolasem Cagem. Je Mandy poctivá šleha LSD papírkem?

Panos Cosmatos svým debutem, Beyond the Black Rainbow, zaujal mnoho lidí. Mezi těmi se objevil například i zubynehty hobita setřásající Elijah Wood, který Mandy produkoval.

Wood je znám pro svůj zápal pro nezávislý film. Není divu, že podpořil i tohoto svérázného Řeka. Cosmatos dal ve svém prvním snímku znát cit pro filmařinu, zejména pak pro audiovizuální stránku. Pokračovatel řecké divnosti v Beyond the Black Rainbow vystavěl na silně Cronenbergovské základně opojné cvičení, které si hezky hraje s ambientními zvukovými plochami, různobarevnými filtry a bizarním střihem. Debut, žel, trpí na přestřelenou délku. Scénář totiž film vůbec nenese. Naopak. Působí to, jakoby příběh byl improvizován za chodu, než že byl napsaný a silně promyšlený předem. Blikátka a zvuky jsou fajn ale jen ty po dvě hodiny pozornost neudrží. Čtyřicetiminutovka by tomu slušela víc.

Nabízí se proto otázka — dokázal Cosmatos u Mandy zacelit díry tam, kde mu u prvotiny profukovalo?

Na rovinu — vlastně skoro vůbec. Mandy byste ale i tak neměli určitě přeskočit. Když jsem četl první pocity z Varů, šlo téměř v každém případě o nadšení. Většina lidí mluvila o tom, jak bylo fajn se nechat Mandy hypnotizovat po náročném dni plných cerebrálních a artových kusů. Prostě jen sedět a unášet se na vlně podivna, barev a táhnoucích se hudebních motivů na stejně táhnoucí se stopáži filmu.

Dává to smysl. Přesně tam totiž logisticky Mandy Pasuje. Jak to s filmem ale je, pokud si ho chcete naservírovat jako hlavní chod?

Jsem si skoro jistý, že v takovém případě film snadněji ukáže svoje slabé stránky. Cosmatos volí dvě hodiny na to, aby sdělil primitivní, ač stylově odvyprávěný revenge příběh. V těch vidíme v hlavní roli Nicolase Cage, od kterého (hlavně po traileru) čekáte, že naplno propustí uzdu jeho tradiční ujetosti. Bohužel se moc essential Cageovských blikanců nedočkáme. Když přijdou na řadu, stojí za to. Na 120 minut taková hrstka ale nestačí.

Co nám teda zbývá? Je to už avizovaná hra s obrazem a zvukem. Zde taky Mandy pokračuje tam, kde debut skončil. Barvy hýří, ksichty prolínají ksichty, kontrasty stimulují mozek jako sedmdesátkové LSD. Banda hippies kultu vypadá, po kterých Cage jde, jako by vypadla ze Zombieho kultu the Devil’s Rejects. Monstra, která sekta uctívá, působí jako pěkná pocta Hellraiserovi. Neméně potěší metalový easter egg ukrytý ve zbrani Reda (Cage), která je odlitá podle tvaru písmene „F“ z loga švýcarského metalového kultu Celtic Frost.

To vše podtrhává labutí píseň skladatele Johanna Johannsona, který se už tradičně trefil svým neotřelým soundtrackovým řemeslem přesně do stylu filmu. Psychedelické obrazy jsou doplněny o synthové motivy, metalové drony a občasné industriální bicí.

Přesně proto Mandy funguje jako tečka pro festivaly, kdy vyčerpaní diváci vstupují do kinematografického deliria. Sledovat film je totiž celkem nuda. Nechat se filmem unášet a znásilňovat musí být naopak zábava. Neplánujte si Mandy jako hlavní plán večera. Doražte se jí nad ránem a trefí se vám, pokud holdujete bizarní filmové samohaně, do chuti.