Protiřeč satanismu

Satanismus coby neorganizované náboženství trpí na banální protiargumentaci. Z ateistického hlediska se jeví stupidně, převážně jako výrostkovská rebelie. V teistickém případě od toho taky nemá daleko, pokud není opředen o komplexní systém myšlenek. Nabízí se otázka: může satanismus opravdu fungovat jako plnohodnotné spirituální hnutí?

Následující řádky nepopisují specifickou odnož satanismu. Konkrétní větev je díky neorganizovanosti tohoto náboženství je těžko podchytit, a to i navzdory dnešnímu přístupu k internetu. Text je spíše tezí založenou právě na možnosti volné interpretace satanismu. Článek rovněž nepopisuje symbolickou hodnotu satanismu, která je dle mého názoru výsostně hodnotná a je úzce rozebrána zde.

Už ze sémantického (nikoli etymologického) hlediska nedává z náboženského hlediska satanismus smysl. Pojem svádí k myšlence, že se hnutí točí okolo uctívání Satana coby reprezentanta lidské kapacity pro zlo. Z křesťanské perspektivy tak jde o liturgickou oslavu biblické postavy. Biblický Satan je však pouhým fragmentem v sofistikované teologické infrastruktuře. Vyplývá tak, že Satanista musí být nejdříve křesťanem.

Satanismus se tak jeví apriori absurdně. Podobně zvláštně by působil kult uctívačů Noa, který by svou víru pojmenovat Noeismus.  Nedává smysl i z psychologického hlediska, nereprezentuje totiž lidskou celost, což je, zejména pro západní náboženství, klíčové.  Satanismus se na první pohled cyklí v reflexi zla, které není ničím vyvažováno. Jde o kontraproduktivní duchovní praktiku, která člověka spíše sabotuje, nemluvě o tom, že ctění zla je obecně mnohem jednoduší – lidská kapacita pro zlo je totiž přirozeně větší než pro dobro. Satanismus se tak může mnohým jevit jako příkoří pro slaboduché a existenčně líné.

William Blake se ve svém díle hluboce zabýval syntezí nebe a pekla. Obraz jasně ukazuje nutnou vyváženost dobra a zla.

Většina satanistických myslitelů nicméně neuvažuje o své spirituální doktríně v limitech křesťanství. O Satanovi nepřemýšlí jako o biblickém antagonistovi, spíše jako o reprezentativní bytosti – jisté podobě boha, která funguje sama o sobě, nebo jako dominantní prvek zastřešující jiné spirituální, vědecké či filozofické myšlenky. Vznikají tak satanistické proudy stavějící na hermetismu, astronomii, gnózi, myšlenkách východního náboženství nebo okultismu a jejich symbolů.

„Nekřesťanský“ Satan slouží jako obraz boha, který je často reprezentován Bafometem. Může však být i pojetím něčeho většího, abstraktnějšího – neohraničené bytosti s nekonečným potenciálem pro tvoření a ničení, při jehož kontaktu se člověk naplňuje svůj potenciál. V prvním případě je Satan jako Bafomet vymakanějším vyobrazením božství. V druhém stojí v opozici typického obrazu boha jako takového, který – třeba dle gnostické tradice – brání člověku v naplnění plného potenciálu a stojí jako ochránce absolutní tvořivé síly. Z této perspektivy satanismus nestojí na následování čistého zla – bere se v potaz i dobro. A syntezí dvou protikladů dochází k nabytí bytostného já. Boha jako takového tedy překračuje.

Každá část Bafometa má svůj význam. Hlavním sdělení je ovšem synteze – destrukčního a tvořivého protipólu, pohlaví a ještěřího savčího mozku. Spojením kvalit, které ve svém rozděleném stavu reprezentují člověka, vzniká bůh.

Satan je v tomto případě výše, je nepopsatelnou primordiální silou, při jejichž kontaktu dochází k integraci protikladů včetně života a smrti. Jde o říši za daleko za rozumem. K dosažení sfér se používá například meditace, modlitba nebo askeze. 

Proč ale název satanismus? Proč se otrocky vázat na biblickou postavu a kopat si religionistický hrob? Proč čekat na ďáblova advokáta (chihi)? Nejspíše proto, že Satan zachová aspekt buřičství, který je s ním, či Luciferem, spjat. Nelze popřít že Satan už jako pouhé slovo stále rezonuje. Americká Satanic Panic ostatně nebyla tak dávno. Z odmítnutí typického obrazu boha a organizované náboženské doktríny vyvěrá rebelie, která je s danou postavou neodmyslitelně spjata. A většina lidí k této cestě přichází právě z důvodu spirituální nekompatibility s tradiční křesťanskou doktrínou, která ovšem nevychází z racionálního aparátu, z teenagerovského splínu, nýbrž z intuitivních, podvědomých pohnutek.

Je vhodné podotknout, že Satan jako slovo není pevně vázáno na křesťanskou doktrínu. V tomto ohledu lze zmínit slovo šajtán označující džinistické manifestace zla z Koránu. Slovo jako takové pochází z hebrejštiny a jeho význam je protivník. Vazba na křesťanství je tedy zakořeněná. Je ale nepřímá a, s ohledem na aspekt spirituální rebelie, vlastně velice trefná.