The VVitch satanistickou čočkou

Debut režiséra Roberta Eggerse rozčeřil vody hororu hned několika způsoby. Nadchl kritiky. Nasral masy. Marketing, který všechno okolo prodal geniálně, samotný film pochcal. Naštěstí nezasmradil jeho esenci a film si brzo vydobyl kultovní statut. Jedněmi z jeho hlasitých periferních proponentů byli američtí satanisté, kteří o filmu mluvili jako o synonymu k jejich postoji. Dá se takto na The VVitch opravdu dívat?

Průměrný fanoušek hororu měl při dosvědčení The VVitch pocit, že namísto lístku do kina koupil od hamižných manažerů krysu v pytli – hlavně proto, že nedostal očekávaný nablblý polotovar, který drtivou část stopáže dělá bububu.

Není mu vlastně co vyčítat. Reklama The VVitch prodávala jako nejděsivější film jednadvacátého století. Film, při kterém se bude podpaží alfa amantů měnit v příjemné příkoří před pohyblivým prostěradlem. Film, který přinese hrůzné obrazy a groteskně násilné scény se satanem statně sedícím na vrcholu jako třešeň na černém dortu. Film, který postraší a vyšumí – zkrátka poslouží jako chvilková vata k zaplácnutí nudného víkendu.

Omyl. Netrvalo to dlouho a ukázalo se, že The VVitch je komplexní kinematografický zářez. O aspektu děsu by se dalo polemizovat. Místo šok faktoru a lekaček film raději spoléhá na cerebrálno. Díky tomu se na něj můžeme dívat hned z několika úhlů.

The VVitch je precizní sonda do hlav zmítaných puritánskou agendou. Je to drama o rodině, která na úkor přestřelené religiozity postrádá inherentní integritu. Je to thriller, který si pro vyhnání intenzity do plných otáček půjčuje z dobových reálií, teologicko-kulturních postojů, ale i nadpřirozena. Prvky okultního hororu to vše efektivně zastřešují.

Nedílným elementem je také satanistická estetika. Ateistický chrám satana z Ameriky film označil jako čirou satanistickou zkušenost, a dokonce se periferně podílel na promu.

Dává to celkem smysl. The VVitch otevřeně pracuje se symboly, které jsou spojovány s uctíváním ďábla a tím pádem se satanismem obecně. Máme zde sabat, podepsání paktu, černou magii a v neposlední řadě vévodícího kozla, Bafometem zavánějícího Black Phillipa, který se pro film stal symboličtějším než celá eponymální čarodějnice.

Těžko říci, jestli Eggers chtěl, aby the VVitch působila jako satanistická devíza. Zmíněné propriety tomu určitě napovídají. Mohou se sice ve filmu vyskytovat jen proto, aby vyostřily fanatičnost a fatálnost puritánského dogmatismu. Může to být ale i naopak. Eggers ostatně nikdy neprozradil, jak na film pohlížet. Pokud se ho někdo v rozhovoru zeptal, co si o chvále ze strany satanistů myslí, politicky odpověděl, že je fajn mít fanoušky. Stejně vágní vyjádření poskytoval na dotazy ohledně vlastního náboženského smýšlení. Nejde nepodotknout, že to vše smrdí rozštěpeným kopytem.

V závěru je ale vlastně úplně jedno, jestli je Eggers sám satanista. The VVitch určitě nabízí prostor pro různé interpretace, a tak je i ta satanistická na místě.

Předtím, než začneme o The VVitch smýšlet jako o satanistickém filmu, je potřeba si ujasnit jednu věc.

I přesto, že napříč dějinami vzniklo několik institucí, které vytyčily satanismu jistá pravidla, pohled na něj se liší takřka od člověka.

Satanismus jako takový je totiž opravdu fundamentálně individuální. Proto je vlastně blbost, aby existoval ucelený text, který by univerzálně diktoval, jak jej praktikovat. Jde tak vlastně o smysluplnou antitezi k diktátorské nátuře jedné z nejstriktnějších větví křesťanství, puritanismu.

Sejměme i my na moment okovy dogmatu a zadejme si základní zásady satanistické pseudodoktríny podle svého.

Proto, abych tak mohl učinit, musím vzít zpátečku v čase a o několik set let se vrátit. Přesněji do 17. století, kdy John Milton stvořil jeden ze zásadních monolitů britské a světové literatury – Paradise Lost.

Akademická sféra označuje Ztracený Ráj vedle Béowulfa, Cantenburských povídek a Shakesperovských dramat jako jedno z nejzásadnějších děl anglické literatury. Epická báseň o pádu člověka, vyhnání z ráje. Blankvers. Iambický pentametr. Bla bla.  

To zase není pro tuto tezi zase tak důležité. Mnohem zásadnější je, že Milton nevědomky vytvořil jednoho z nejzásadnějších antihrdinů celé literární historie. Miloval to Blake, milovali to symbolisté a miluje to mnoho pseudosatanistů a rádobybojovníků proti systému dnešní doby. Troufám si říct, že Miltonův magnum opus má lví podíl i na vzniku vágní satanistické podvětve – Luciferianismu, kterou s velkým zápalem razí například Michael W. Ford z amerického black metalového kultu – Black Funeral.

Jak se z Lucifera teda stal borec?

Jednoho dne se v nebi ještě nepadlý anděl odmítá poklonit bohu, mrdá na autoritu, a tak je bezlítostně vykopnut z nebe. Padá do ayin. Ničeho. Anebo taky do ultimátního chaosu, kde rozsvěcuje oheň (Lucifer, Luxe Ferre, Light Bearer, Get it?) a vlastními silami přetváří nejvyšší stav bordelu na peklo. Sečteno, podtrženo – ultimátní triumf, moudrost, individualita. 

  

Pád Lucifera. Rytina od Gustave Dorého. Skvost.

Příběh samozřejmě pokračuje. Proměna v hada, zahrada, jabko a všechen ten humbuk. Vypíchnutý kousek ale stačil k tomu, aby sveřepě věřící Milton z pána pekel udělal neochvějného sympaťáka.

Máme zde vlastně vše, co je pro ateistický satanismus esenciální. Mentalita osamělého vlka, který konfrontuje chaos. Povznáší se nad zarezlou normu a vibruje výše. Drtí dogma. Žene se za poznáním, které posléze využívá k sebezdokonalení.

Někdo by mohl namítnout, že nejde o satanismus, ale obyčejný kultivar existenciální filosofie, který uklohnil nasraný teenager ve dřezu po prvním přečtení Camuse a prolétnutí bia Nietzscheho Wikipedie.

Do jisté míry je to vlastně pravda. Chybí tomu však důležitá část – symbolika. Estetika, která je poměrně silně zakořeněná v kolektivní mysli západu. Satanistická obraznost na nás univerzálně působí. Něco evokuje. Fundamentálně z ní něco vyvěrá. Něco, co si nevybíráme. Může být současný satanismus neortodoxním tejkem na existencialismus se špetkou transcendence?

Lucifer podle Williama Blakea

Mnoho zmíněných symbolů, ač někdy nepřímo, Čarodějnici ověnčuje. I z nich, společně s juxtapozicí s křesťanskou estetikou, určitě vyvěrá element děsu, nejistá atmosféra, která se vpíjí pod kůži trochu jinak, než jsme u hororu zvyklí.

To však není přesně to, co by z The VVitch mohlo dělat audiovizuální satanistický traktát.

Aspekty černé pseudoreligiozity daleko více emanují ze životní cesty Thomasin, dcery, která je zbytkem rodiny za čarodějnici označena.

Pravdou je, že ze začátku filmu se Thomasin spřízněnkyni ďábla vůbec nepodobá. Plní svou křesťanskou povinnost. Rozdíl je v tom, že jako jediná z rodiny neztrácí racionální metr, díky kterému není konec jejího osudu fatální.

Příběh graduje. Opuštěný a neplodný kousek světa, který rodina obývá, se s přibývajícími dny mění v čím dál tím větší chaos. Zatímco se fotr s matkou snaží nacházet odpovědi ve víře a deziluzi, Thomasin začíná chápat.

Víra začíná více a více ponoukat ke skepsi k bližnímu svému a následnému bodání kudel do zad. Členové rodiny, oslepeni pokrytectvím náboženské oddanosti, se stávají obětmi hříchů. Některé analýzy filmu dokonce navrhují, že každý člen (vyjma Thomasin) jeden ze smrtelných hříchů reprezentuje.

Thomasin odolává. Uvědomuje si sílu sebe samotné. Přesekává poslední vazby puritánské doktríny. Shazuje roucho a v celé své zranitelnosti podepisuje pakt. Změna dovršuje. Pokora je překryta sveřepou vírou v sebe samotnou. Altruismus je zaplácnut něčím, co by se bez silnějších filtrů dalo nazvat sobectvím. Bližní svůj se oddaluje. Helleluja.

Poslední scéna je pravděpodobně momentem, který s přivrženci Satana rezonuje nejvíce. Thomasin vstupuje do labyrintu temného lesa a přistupuje k ohni, u kterého začíná levitovat. Celá scéna smrdí metaforou. Nejde nevidět paralelu s Luciferem, který chaos konfrontuje rozumem – v totální temnotě rozsvěcí světlo a přetváří bordel do pořádku. Solve et Coagula.

Můžeme vidět, že s kapkou bujné fantazie a drobkem znalosti historie lze Čarodějnici vyložit jako satanistický film. Nejen její symbolika tomu může napovídat. A podle mě je The VVitch v první řadě dalším symbolem. Symbolem, který nemusí být nutně satanistický. Vezměme proto Black Phillipa a namísto obětování jehněte ho využijme jako memento připomínající, abychom byli opatrní při konfrontaci zarezlého myšlení. Ďábel si totiž paradoxně může hovět zrovna v něm. Dejme si pozor.