V dnešním světě, kdy je
progres v odvětví počítačů a umělé inteligence nejpřekotnější, rostou
obavy ze singularity – doby, kdy robot překlene mírou inteligence člověka a
zotročí ho; v lepším (?) ho případě vyhladí jako člověk vyhlazuje mraveniště,
které stojí v cestě pro stavbu silnice…
Citát Marshalla McLuhlana říká,
že se člověk stane pohlavním orgánem mechanického světa. Lidstvo je
v tomto ohledu pouze médiem, prostředkem potřebným pro uskutečnění dalšího
kroku evoluce, kterým je ultra-inteligentní, takřka-nesmrtelný robot. Jde o
poměrně romantickou, ale smysluplnou hypotézu, která implicitně staví na
dystopických vizích literárních gigantů jako H.G. Wells.
McLuhlanova vize je prorocká,
zejména pak s ohledem na to, že je bezmála 60 let stará. Stále se s ní dá
snadno sžít. Rezonuje. S ohledem na zmíněný rychlý progres v IT se ale
přeci jen věci trochu mění. Je rok 2020 a paradigma se začíná ohýbat. Zdá se,
že člověk robota nevytváří, nýbrž se člověk sám utváří k jeho obrazu.
Robot začíná vypadat spíše, než jako následný logický článek v evoluci
jako předobraz boha, nového archetypu.
Za to může zejména permanentní
připodobování robota ke člověku pomocí přimykání lidských propriet. Přitom je
to blbost. Lidské tělo není v ohledu flexibility, rychlosti a dalších
funkcí zdaleka dokonalé. Kultura i přesto načrtla antropomorfizovaného
humanoida – mechanického nadčlověka, ve kterém se není obtížné vidět – 4
končetiny, torzo, hlava, člověk. Veškeré ostatní vlastnosti jsou však o několik
levelů výše. Odolnost, síla, výdrž, inteligence, imunita, zkrátka to, co
motivovaní a cílevědomí chtějí. Ve velkých dávkách za velkou oběť.
Posílení těchto statistik si žádá
barter, kterým je charakter. Robot neoplývá charismatem, nečouhá z řady. Rysy
jsou slity do homogenní hmoty. Idiosynkrazie nula. Vyprchává konflikt,
kontroverze, a proto i intelekt, který je kvintesencí charakteru. Usilování
k připodobení se obrazu nového boha je začátkem cesty k velké
sterilitě. Eliminuje se rysové chyby. Charakter se předkládá na rituální oltář
z wolframu.
V poslední době stále větší
část zejména západní populace o tuto sterilní dokonalost usiluje. Nevědomě se
začíná ubírat na aktivitách, které běžně, ač nenápadně, ale přesto výrazně charakter
budují. Postupně se odkládá vše, co narušuje archetypální kvazidokonalost –
vkus, styl, myšlení. Hudební výběr suplují absurdně nazvané playlisty
v hudebních streamovacích službách. Film, se kterým strávíme následující
dvě hodiny si nevybíráme, necháváme to na algoritmu. Podobně to začíná být
třeba i s oblékáním – stále více internetových obchodů sestaví člověku
outfit od hlavy až k patě, samozřejmě s minimálním zásahem zákazníka.
A jde to dále. Jídlo, cvičení, spánek. Vyber si. A dále to ještě půjde.
Nejde však pouze o individuální
segmenty. Lidé stále více prahnou po receptu na život jako takovém. Hledají
absolutní klíč, který jim řekne, jak správně žít. Bez námahy, s minimálním
utrpením. Po nalezení grálu recept populace sdílí. Roste tak neskepticky
přijatá homogenita. Božský obraz robota se postupně vybarvuje planými, vágnimi,
neofenzivními barvami.
Celý tento kult dokonalosti
započal už poměrně dávno. Explicitně s ním obchoduje plastická chirurgie
už po desítky let. Touha po symetrii, po středobodu mezi štíhlostí a tloušťkou,
po naplnění Fibonacciho sekvence byla předzvěstí potenciálního evolučního kroku.
Zásah však nikdy neovlivnil nitro tak, jako nyní.
Zdá se, že lidstvo je ale od
přelomu stále daleko. Rozředění osobnosti a masité schránky málokdy naplňuje uměle-inteligentní
grál na hladinku. Touha po dokonalosti se vymyká z rukou a přepadá
k freudovskému thantatu – puzení k smrti, velké destruktivitě.
Nárazové zneužívání stimulačních i sedativních látek, propad k sektářství
nebo přestřelený botox budiž důkazem. Otázkou, na kterou není odpověď zůstává,
zda bychom se měli proti procesu bránit, zachovat chyby budující charaktera,
nebo vše nechat být, přijmout honbu za kastrovaným lidstvím a vstoupit do
ničeho a všeho zároveň.
Žádné komentáře:
Okomentovat