Koketace s meditací

Na rovinu – meditace čpí křivou rybou. Ať už jde o religiózní aspekt nebo kultistické tendence (jako třeba u transcendentální varianty; promiň Lynchi), pokud sedíte v tureckém sedě na polštářku s rukama ve tvaru lotosu na kolenou, možnost mít pocit nekalosti a bezprecedentní blbosti emanuje před ksichtem. Pokud se však do stigmatizované praktiky vlije trochu racionálna, lze vidět, že možná nemusí jít o pouhý new age podvrh.

Už nějakou dobu se potýkám s úzkostí, která se nejčastěji projevuje obsesivním myšlením a iracionálními pocity strachu z toho, co bude. Dlouho jsem uvažoval, jak bych co nejlépe mohl úzkostné stavy popsat. Po několika abstraktních skicách mě napadla tato metafora: Úzkost je periferní a nechtěný hlas, který jedinci vehementně do mozku vtiskává myšlenky, které nechce. Jenomže hlas je velmi přesvědčivý. Sází na hnus, nihilismus a negaci. A protože má člověk obecně vyšší kapacitu pro negativní emoce, démonický šepot přijímá. To se silně dotýká nejen osobnosti, ale blízkého okolí, které musí takto ovlivněné výrony poslouchat a tolerovat. Je proto nutné zasáhnout.

Tento problém dokážu celkem jednoduše podchytit. Jsem si dostatečně jistý, že pramení z opakovaných selhání, která vedla k budování houževnatých pocitů sebenenávisti a sebelítosti (další aspekty, na kterých trpí i mí blízcí). Z těch se posléze vyvinula motivace, kterou zažehává strach; povětšinou iracionální strach ze selhání. Věci, na kterých mi záleží proto oplývá nekontrolované roztěkané myšlení a tragické, nejen emočně vypjaté vize. Vše se pochopitelně projevuje i fyzicky. Často se v závěru proto jevím jako chátrající, umrmlaná smažka.

Jelikož toto vím, mám možnost zasáhnout: snažím se jet v rozumné rutině, regulovat hladiny kortizolu, budovat disciplínu, zachovávat momentum. Všechny tyto věci přispívají k lepší (ne samozřejmě úplné) sebekontrole a rovnováze. Nezasahují však napřímo myšlení, které evidentně regulátor potřebuje. Tím může být právě meditace.  Na tento stále populárnější všelék nicméně stále čumím s notnou dávkou skepse.

Through the years, I have combined meditation, action, and the Iron into a single strength. I believe that when the body is strong, the mind thinks strong thoughts. Time spent away from the Iron makes my mind degenerate. I wallow in a thick depression. My body shuts down my mind.

Henry Rollins

Zdá se totiž, že se každý učitel meditace snaží tuto povznášející proceduru prodávat jako éterický zázrak. Čištění mysli, které povznáší. Droga zevnitř, která umožňuje reflektovat z třetí osoby. Lněné kalhoty. Bosé nohy. Spečené dredy…

Nejsem si jistý, zda bychom měli na vehikl splácaný z přepálených keců o divech této praktiky horlivě naskakovat. Meditace může být hodnotný nástroj. Nemělo by se ale na ni čumět jako na magický hadr, který instantně vyčistí konstantně myšlenou mrdkou zanesené kouty psýchy.

Osobně se zrovna nacházím se ve druhém pokusu pravidelného praktikování. Kýžené transcendentální a blahodárné účinky se poprvé ani zbla nedostavovaly. Nelevitoval jsem. Neměl jsem pocit, že z mé pneumy vyvanul zatuchlý smrad, a tak jsem po několika dnech vyřkl podobně povznášející „mrdat“.

Fatální chyba vlastně nebyla v mizerném prvotním přístupu k samotnému aktu meditace. Šlo o očekávání, která celá neorganizovaná kultura guruů, ale vlastně i celá popkultura za ty roky podstrkovala.

Meditace na první dobrou totiž nikomu neumožní kontemplovat ve stavu absolutního bezmyšlenkového blaha. Jde o náročný proces, který může dlouhou dobu frustrovat. Jde o antitezi k zajetému životnímu stylu. Jde totiž vlastně o sezení na prdeli a nic nedělání – přesně to, za co by si na každém jeho blízcí i nepřátelé smlsli.

Co víc. Akt meditace stojí v opozici s běžnou funkcí mozku a vlastně moderním člověkem obecně. Od pochycení prvních vyjadřovacích schopností natahujeme setrvačník. Bezmocně se ho snažíme zastavit před usínáním jen proto, abychom nás během spánku znásilnila nejbrutálnější noční můra. Budíme se, aby se celý cyklus opakoval.

Praktikovat meditaci je zprvu srovnatelné se zvedáním činky s atrofovanou rukou. Jde to těžko. Po chvíli máme dost. Začínáme znovu. Nechceme. Vše poté opakujeme ad nauseam. Posléze na to sereme.

Podobná situace se odehrává při meditaci. Zvednutí činky se rovná vyrušení myšlenky. Linie prázdné mysli je totiž konstantně přerušována podvědomými výrony, které nechceme. Jenomže mysl je nevytrénovaná a hodně toho nezvedne. Očekávat tedy při prvních meditačních seancích rozeznění vibrací, při kterých se dotkneme vlnových délek moudrosti Yody je šílenství. Meditace nemůže hned fungovat jako brána do stavu nedotčené siesty. A nejsem si zatím jistý, jestli vůbec někdy ano.

Hodí se proto zaměřit raději na to, co meditace už v počátcích dokáže. Nejdříve bych ale chtěl zakroutit sémantikou. Kurkumou zavánějící jméno na moment překřtím na něco jako „akt nachytávání se” nebo „uvědomování si“. Smyje to pozlátko a půjde se jednodušeji podívat na proces se střízlivou myslí.

Co je možné si během procedury uvědomit? Odpověď je vlastně vědomí (od slova uvědomit si, ne z textů českého motivačního rapu). Vědomí v jeho čirém stavu. Osoba, která trpí obsesivními a nekontrolovatelnými myšlenkami může mít pocit, že myšlení je jen to, co doopravdy je. To je omyl. A právě tento omyl je možné si uvědomit. Myšlenka je jen fragment. Jde o snímek prezentovaný na plátně vědomí. Tento fragment však dokáže nabýt gargantuovských rozměrů. Posléze může nevyžádaná myšlenka pohltit celé plátno a život jedince.

To se právě děje ve chvílích, kdy se nenachytáváme. Myšlenka bere kontrolu a s ní i kus moci. V této formě myšlenka zdánlivě přestává být myšlenkou. Chová se jako toxin, který lze jen těžko zkrotit, jako druhá osoba, mamon, který si snaží uzmout kontrolu nad reálným člověkem.

Právě s tím může pomoci akt uvědomování si. K tomu nepotřebujeme sedět se zavřenýma očima. Uvědomování si je neustálý, pro většinu lidí nevědomý tok. Problém tkví v tom, že to nevíme. Proto chvíle soustředění se na úkon pomůže. Není však potřeba trénovat turka s přelámanými hnáty a srovnávat páteř. Běžný sed postačí.  Ve stavu klidu, při kterém víme, že se budeme nachytávat, máme možnost pohlédnout na myšlenky jako na to, co doopravdy jsou – snímky na plátně. Sledujeme vlastně fiktivní film bez pomoci očí. V momentě, kdy si uvědomíme že čumíme na film, můžeme ho vypnout.

Jenže kino je grindhouse XXX nonstopáč, a tak promítání za chvílí začíná zase. Nezbývá než vypínat znovu. Uvědomění si, že myšlenka, je myšlenka – objekt na plátně – ji okamžitě začíná rozkládat.  Posléze nezbyde nic jiného než neohraničené prázdno. Každé nachytání je jedno zvednutí činky. Atrofovaná ruka sílí.

Tahle procedura na začátek bohatě stačí. A stačí praktikovat málo času. Protože i málo času bude kurva hodně. Pět minut budiž na začátek důkazem. Posléze lze nicméně čas natahovat a také zahrnovat další meditační praktiky, které překračují akt nevyžádaného myšlení (nedávno jsem například narazil na techniku vizualizací; pozitivní představa má hodit člověka do klidu, ovlivňuje tělo, protože to nerozeznává realitu od fikce; zatím mi to zavání podobným ezo bullshitem jako Secret, ale nevím).

Tím vším nicméně neříkám, že jsem už meditaci rezolutně sežral i s navijákem. Momentálně praktikuji 10 minut denně. I přesto se ale velmi často nacházím v situacích, kdy si periferní ďábel bere absolutní kontrolu nad mým mozkem. Čas od času se ale nachytám a na nějakou tu chvíli  mentální RAMku vymažu. Meditace pro mě tudíž není aktem k dotýkání se vyšších stavů vědomí, nýbrž nástrojem k dosažení tolerovatelnějšího já. Nejen vůči mně, ale hlavně vůči ostatním.