Ignis Perpetua: 5 tipů, jak začít s Lovecraftem

Howard Phillips Lovecraft zaplňuje české knižní police kosmickohororovým hnusem s rostoucí frekvencí. Více lidí zakopává o chapadla Cthulhu a díky tomu se vydává více sbírek, které kumulují příběhy kultovního spisovatele. Ne příliš zkušený čtenář se však při prvním kontaktu s autorem může snadno spálit. Buď čeká úplně něco jiného, nebo má pocit, že nedostává do puntíku popsanou hrůzu. Tento skromný traktát vám napoví, jak nejefektivněji vkročit do světa nepojmenovaného a nepojmenovatelného.

1. Nezačínejte chronologicky

Pravděpodobně nejrozšířenějším a nejkompaktnějším Lovecraftovským počinem, který v českých knihkupectvích lze dohledat, jsou spisy celkově čítající pět knih. Každá z nich se věnuje jinému autorovu životnímu období. A začíná se od začátku. Spisy tak čtenáře představují Lovecrafta jako novice, v jeho vrcholné formě až po finální literární výdech.

To se jeví jako rozumný nápad — chci okusit Lovecrafta, chci všechno, tak proč ne od kořenů?Hlavně proto, že Lovecraftův start zdaleka nereprezentuje jeho know-how. První fáze téměř určitě neuspokojí ty čtenáře, kteří chtějí okusit autorovy nejzásadnější trademarky. Na ty se totiž dostává až později.

V raných povídkách si chapadel, kosmického hororu a gigantických nemyslitelných monster opravdu moc neužijete. Lovecraft zde spíše trénuje. Navazuje na tradici tehdejších hororových a fantasy mistrů a ve většině případů servíruje zejména Edgarem Allanem ovlivněné chody, které se však originálu často nemohou rovnat. Upřímně — za gotickoromantickým hororem byste se ve většině případů měli vydat jinam.

Nejlepší goticky laděná povídka z Lovecraftova pera je pravděpodobně Vyděděnec. Tu si z první vlny autora klidně vpalte i dříve. A k tomu si pusťte tenhle vál od Electric Wizard, který se Lovecraftovým psaním inspiroval nejen zde

Pokud zamýšlíte spisy pořídit, doporučuji si první knihu nechat na později. Funguje totiž mnohem lépe jako doplňkový materiál pro fajnšmekry. Co si budeme povídat. K Lovecraftovi jsme se pravděpodobně dostali přes kultovní želatinovito sépioidní zelené monstrum. A to na řadu přichází později.

2. Seznamte se s Cthulhu

Volání Cthulhu. Toť název povídky, kterou pravděpodobně většina čtenářů započne pouť Lovecraftovským bahnem. Dnes je monstrum samotné větším popkulturním fenoménem než autor samotný. Od her, přes postavičky až po pantofle — amorfní zelený hnus si můžete užít v takové formě, které nejvíce hovíte.

Volání Cthulhu funguje pro představení Lovecraftova psaní velmi dobře. Nabízí mnoho autorových tradičních tropů, charakteristický styl psaní, témata i odraz pokřivených názorů z vlastního života. Povídka jde zároveň napřed Lovecraftovskému nováčkovi díky tomu, že je mnohem popisnější a „grafičtější“ než většina ostatních kusů.

A Co více. Cthulhu je jedinou bytostí, kterou autor doplnil vlastní skicou. Čtenář se tak při prvním kontaktu neztrácí v abstraktních popisech, které ve výsledku řeknou méně, než kosmickým hororem nepolíbený může čekat. Lovecraftovou finesou je totiž práce s konceptem strachu z neznáma, který se s rostoucí doslovností ztrácí. A tak, aby se v tomto amébickém ničem hnedka člověk po dosvědčení Cthulhu neztratil, je vhodné pokračovat po podobné stezce.

Lovecraftův vlastní skeč Cthulhu, který inspiroval mnoho umělců a velkou část DeviantArtu.

3. Jděte po smradu rybiny

Až se vzpamatujete z kontaktu s nejznámější Lovecraftovskou entitou, vydejte se do Innsmouthu. Stín nad Innsmouthem se o tématiku otírá ploutví a nejen to. Lovecraft zde představuje momentum jako snad nikde jinde. Nahlédnete tak do Lovecraftovského univerza z lehce jiné perspektivy s tím, že základna zůstává stejná. Pořád budete klouzat po hnusu. Pořád z mlhy budou vykukovat siluety hororu a nejistoty. K tomu všemu však přibude náboj, který z povídky dělá téměř akční noveletu. Protagonista utíká po městě, skáče, po střechách, rozehrává stealthovou hru s žaborybími obyvateli. To vše jen proto, aby vkročil do závěrečné, pro autora tak typické fantasmagorie.

Poté, co si rybářskou vesnici jménem Innsmouth důkladně projdete nastane čas vydat se do míst, kde věci přestávají mnohdy mít jasné obrysy. A tak to už po většinu času zůstane.

Před konfrontací kosmické hrůzy si ještě můžete vpálit jednohubku jménem Dagon. Ukáže vám Lovecrafta v poměrně netradiční, až poetické formě.

4. Z hlubin vody do hlubin kosmu

Když jste dopodrobna prostudovali kult Cthulhu, vezměte za chapadlo a zhoupněte se k dalším, v mnoha ohledech zásadnějším Lovecraftovým počinům.

Existuje nekategorický kruh povídek, které jsou jak fanoušky, tak kritiky shledány jako to nejlepší, co se Lovecraftovi podařilo stvořit. Můžeme si například vypůjčit seznam francouzského literárního provokatéra, Michela Houellebecqa, který Lovecraftovi věnoval několik esejí. Traktáty později vyšly v knižní podobě s předmluvou Stephena Kinga pod názvem Against World, Against Life. V seznamu pojmenovaném “Great Texts” Houellebecq shromažďuje nejzásadnější kusy Lovecraftovy kariéry. Troufám si říct, že by s jeho “”bestof” výběrem valná většina Lovecraftovských nadšenců souhlasila.

Níže zmíněné povídky představí čtenáři celkový koncept nepojmenovatelné hrůzy, při jejíž kontaktu dochází k šílenství. Rovněž se zabývají kosmickým hororem, který pojí nihilismus s lidskou malostí, pokud se na člověka pohlíží z perspektivy vesmíru v celé jeho rozumem nepolapitelné parádě. V neposlední řadě se čtenář lépe obeznámí s hierarchií božstev a jejího příbuzenstva, které se dnes často kolektivně označuje jako Mýtus Cthulhu:

Dunwichská Hrůza

Barva z kosmu

V horách šílenství

Šepot ve Tmě

Sny v Čarodějnickém Domě

Stín z Času

Mým osobním číslem jedna je Dunwichská Hrůza, která v Češtině vyšla s kultovními ilustracemi Santiaga Carusa. Sežeňte si a při čtení se kochejte podobnými monumenty, jako je tento.

Šest povídek prezentuje autora v nejlepší formě a zároveň dává čtenáři ochutnat jeho nejpopulárnější tropy, typické stylistické atributy a nejčastější témata. Po Cthulhu okusíte rozumem nepochopitelný kosmos, mnohokrát propojený s okultní vědomostí načerpanou z šílenství vyvolávajících knih. Vydáte se do míst, kde člověk nepáchl po tisíce let, jen proto, abyste zešíleli z kontaktu s prastarými. Váš mozek bude občas zmítat neeukleidovská geometrie, občas podivné zvuky, občas kreatury, které se vydávají za něco, co nejsou. Ve zkratce: texty vám dosyta představí, o čem HPL opravdu je.

5. Za hranice rozumu

Poté, co ochutnáte nejlepší Lovecraftovské chody je to víceméně na vás. Svět vytvořený Howardem Phillipsem je bohatý a nabízí několik úhlů, které určitě stojí za to prozkoumat.

Skrze série povídek, kterou spojuje protagonista Lord Dunsany se můžete vydat do snových říší, kde se vám ve větší šíři představí Lovecraftův bestiář i kočičí fetiš. Můžete jít po stopách Necronomiconu a představovat si, co do něho šílený Arab před tolika lety nadrápal, že z toho všem tak hrabe. Můžete si vyhledat jména božstev mýtu Cthulhu a číst dle jejich výskytu v jednotlivých povídkách. Možností je mnoho a i ty dělají z prozkoumávání Lovecraftova kánonu solidní a zábavnou kratochvíli.

Je však nutné vyseknout ještě jednu věc.

Nečekejte nutně dobré psaní. Lovecraft stvořil kult. Zanechal po sobě něco, co inspirovalo tisíce dalších lidí. Odráží se v popkultuře různými způsoby. Jeho myšlenky ovlivnily periferní religiozitu, magii a filosofii. To z něj však automaticky nedělá mistra pera. Lovecraft stvořil kult a kultem zůstává. Jeho psaní je kultovní, stejně jako brakové časopisy, které jeho příběhy původně vydávaly.

Pravdou je, že i přes Lovecraftovu popularitu autor zůstává téměř exkluzivně populární. Akademie ho houževnatě odmítá a kdo ví, jestli se Lovecraftovi někdy podaří vydobýt si pevné místo mezi zásadními velikány jako je Poe, Hawthorne nebo Bierce. K tomu nenapomáhá ani autorův radikální xenofobní sentiment.

Věc se totiž má tak, že na jeden Lovecraftův dobrý kus připadá několik podstatně slabších. Většina povídek se ztrácí ve zbytečně dlouhých popisech a zapomíná na gradaci. Lovecraft vědomě vše zaplácnul hutnou atmosférou. Atmosférou, která často skvěle funguje, ale někdy je hutná až tak, že přes ní nejdou vidět kontury dobře odvedeného vyprávění.

Vydejte se za hranice rozumu, ale opatrně. Je to cesta plná hrbolů. Často zábavná, ale někdy táhnoucí se jako smrad. Na závěr si dovolím přidat pár knih, které vám, dle mého názoru, pomohou udělat ten nej(ne)rozumnější první krok:

Dunwichská Hrůza (B4U Publishing, 2006)