Je to přesně 40 let.
40 let od doby, co vznikl nesmrtelný kult — jedna z relikvií slasherového
subžánru. Po čtyřech dekádách přichází David Gordon Green. Úmyslně sere na
nespočet Halloweenských sequelů a chce udělat svůj vlastní — přesně takový, jaký
si Carpenterova legenda doopravdy zaslouží. Jak uspěl?
Halloween za ty desítky let prodělal několik mutací. Filmy
upouštěly od původních stavebních kamenů, několikrát redefinovaly základní tématiku
a někdy se dokonce kompletně vysraly na Michaela Myerse.
A dá se říct, že zejména od uchopení Michaela se kvalita
filmů nejvíce odvíjí. Tvůrci, kteří se snažili upravit Carpenterův precizně
vystavěný motiv vraha, začali být téměř vždy ihned nenáviděni. Přidejte
Michaelovi emoci, jdete do prdele. Udělejte z Michaela přestřelenou vraždicí
mašinu, jdete do hajzlu. Vyserte se na Michaela úplně… radši nic.
Pravdou totiž je, že jen Michael Myers z roku 1978 je
tím kultem — jasně definovaným, čistým jako jeho ikonická maska. Jeho děsivost
vychází z apatie. Stojíte v cestě, chcípnete. Ne přehnaně sadisticky,
spíše tak akorát, ale chcípnete. Nedostavuje se tu žádná potěcha nebo extatické
nadšení z mordu, Jasonovoská brutalita či Kruegerovská grotesknost. Jde
jen o lehkou a co nejpřímější eliminaci. Precizní jako chirurgická břitva.
Se stejnou přesností čaruje Carpenter v Hallowenovské
prvotině s tropem dnes již tradiční final girl, kterou pojí s morální
otázkou. Jen ta nejčistší duše si zaslouží žít a ti, co se rozhodnou se na dušičky urvat, chcípnou.
Skalní určitě taky potěší, že si Carpenter udělal soundtrack sám. Hrne to.
Zdá se to být jednoduché. Hrajte podle pravidel a on další
solidní Halloween nějak vyleze.
David Gordon Green rozhodně hrát umí. Pravidla evidentně
studoval a hru respektuje. Ve výsledku proto dostáváme přímočarou
old-schoolovou žánrovku, která slasherové fanoušky minimálně párkrát pohladí po
srdci.
Letošní Halloween je totiž bohatě ověšen odkazy na svého
čtyřicet let starého fotra. Troufám si říct, že zrovna tyto reference jsou tím
nejlepším, co film nabízí. Green na to nejde provplánově. S jednotlivými
odkazy kroutí, převrací je a tak nabízí divákovi stejný, přímočarý Halloween,
ale z jiné perspektivy. Vše navíc protahuje mírnou modernizací, která ale
ničemu neškodí.
Narazit, žel, mohou lidé, kteří kult Halloweenu dosyta neuctívají. Těm může přijít Greenova verze jako další vyprázdněná vyvražďovačka, která možná zkrátí víkendový večer, ale s průměrným víkendem úplně stejně odejde.
Příběh je totiž na první pohled poměrně banální. Michael se
vrací na místo činu a nechává za sebou těla. Musí se dostat z bodu A do
bodu B. A aby film neztratil momentum, tvůrci občas sáhnou po vyloženě
debilních berličkách (Druhý Loomis je vyloženě na hovno). Ty jsou částečně
vynahrazeny dobrou prací s intenzitou a kamerou, zejména v sekvenci,
kde pomocí tracking shotu sledujeme Michaela, jak elegantně prochází
předměstskými domy a jede si to svoje.
1978. Ultraiconic
To co zdánlivou banalitu boří, jsou právě sofistikované
odkazy na originál. Ať už mluvíme o prostěradle, šatníku nebo skoku z okna
a zmizení, je to přesně to, co vnáší do slasherové klišovitosti čerstvý vzduch.
Doporčuji proto před návštěvou kina alespoň lehké seznámení
s Carpeneterovým kultem. Nemusíte na něj vlastně ani čumět (ale, kurva,
měli byste). Krátké youtube video vás se zásadními aspekty rychle seznámí.
Halloween 2018 je relativně povedená slasherová podívaná,
kterou na velkém plátně v dnešní době jen tak neuvidíte. Na kráse začíná
značně nabírat v momentě, kdy poznáváte easter eggy odkazující na jejího
40 let starého předchůdce. Pokud jste oldschooler s láskou pro Michaela
Myerse a máte houževnatý práh pozornosti, rozhodně Greenovu verzi vyzkoušejte.
Žádné komentáře:
Okomentovat