Existují dva směry, začátky /
konce osobnostního vývoje. První se ubírá fyzičtěji. Jedinec konfrontuje svět.
Vydává se vstříc neznámému. Rozlouskává rukou. V určité době však přichází
přelom. Dochází k návratu do sebe. Jde o fázi kontemplativní, teoretickou,
niternou. Sebeanalýza je uskutečňována zejména prostřednictvím umění…
…v druhém případě lze začít z druhé
strany, tedy z nitra do světa. Obě fáze jsou stejně nutné pro odhalení
surové podstaty individuálního já.
Pozoruji, že se vydávám směrem od
nitra a souzním spíše s lidmi, kteří to mají stejně. Rovněž vidím, že
mnoho, asi většina, lidí – z hlediska obecné kulturní perspektivy – skutečně
„žije“. Cestují, oddávají se opulenci, dospívají. Beze strachu se vrhají do
chřtánů nových komunit, kultur, kultů…
Pozorování skutečně žijících
z druhého pólu může vést ke srovnávání. Následovatel opačné cesty si
buduje komplexy, splíny, ale i pocity hanby, které jsou výsledkem nastavení
kultury. Ten, kdo se namísto reálného života oddává takzvanému eskapismu –
hudbě, hrám, filmu… – je často nepřímo shledán zbytečným, nevyzrálým, v lepších
případech zaostalým. A to i přesto, že se realitě intenzivně oddává, leč v její
zprostředkované
formě.
Je to dobře i špatně. Pozitivum leží
v ponoukání člověka k dospění, tedy k prozkoumávání světa jako
takového. Jenže jedinec často pod tímto tlakem dospívá až příliš rychle.
Nedotahuje vlastní potenciál k dokonalosti. Nezakopává o svou
intelektuální stránku a bez ohledu na duševní rozvoj začíná žít, stárnout a plodit.
To v jistých případech samozřejmě neznamená konec osobnostního vývoje. Druhá
polovina života stále může být věnována druhé fázi. V realitě to ale zase
tak často nedosvědčuji. Ona tíha světa jako takového je kurevsky těžká. A
dobrovolně si na hřbet přidávat žrádlo pro ducha je až příliš.
Vše to zní nabubřele,
pseudo-spirituálně, až hipstersky. Za duševním rozvojem však neleží nic menšího
než uvědomění si sebe samotného, prozkoumání individuality a bytostného já:
egem nepošpiněného, společností neokleštěného. Ke splnění této mise je potřeba
absolvovat obě sféry: kontemplativnější i fyzičtější. Načerpat a aplikovat.
Nebo vice versa.
Osobně mi k procesu
dosavadního sebepoznávání dosud sloužila různá média. Rozvoj však nejvíce
pozoruji v kresbě. Nejde přitom o dobře odvedené řemeslo. V kresbě
nevynikám. Nejsem v ní „dobrý“. Mé „obrazy“ stále připomínají čmáranice
z lavic základní školy. Proces, i navzdory pofidérní kvalitě, každopádně
podléhá určité evoluci, která reflektuje proces individuace.
Nedílnou součástí kresby, malby,
rytin je technika, skrze kterou může umělec mířit buď k dokonalosti, nebo
ke konstruování vlastního stylu. Případ číslo jedna platil spíše
v historii, kdy se malíři jako Rembrandt nebo Reubens snažili zachycovat realitu
s fotografickou precizností. Většina
současných umělců se se ubírá druhou cestou, ve které vnímám řemeslo jako
permanentní quest za originalitou.
Potřeba pro chirurgicky přesné
zachycení reality pomocí štětce umřela s čímž chcípla i honba za dokonalostí. Již
nepotřebujeme zachycovat precizní obrazy. Chceme vidět obraz skrze unikátní
čočku. Umělec tak čelí nelehkému úkolu. Pokouší mantinely, vlastní limity, ve
kterých je schopen tvořit. Při vyplnění osobní škatule dochází k odemknutí
nového achievementu. Umělec je schopen následovat cestu, kterou projasňuje
světlo potenciálu. Cestu ověnčují originální výsledky – například silně
nerealistické, leč stále efektivní obrazy.
Tento pokrok přímo odráží osobnostní vývoj. Ze čmáranic bez většího smyslu se pomalu stávají pokusy o napodobování ostatních. Replikační období se postupně stáčí k hledání vlastního stylu. Pokoušejí se hranice a vzniká individualita. U procesu individuace tomu není jinak. Tuto paralelu lze nejspíš najít i v jiných řemeslech. Disciplína malby je nicméně vizuální, a proto se a priori nabízí jako názorný příklad. Nelze se rovněž neodkázat na Junga a jeho mandaly:
„My mandalas were
cryptograms concerning the state of the self which was presented to me anew
each day.“
„It became
increasingly plain to me that the mandala is the center. It is the exponent of
all paths. It is the path to the center, individuation.“
Anebo na Doriana Graye.
Ve svých kresbách pozoruji to
samé. Nevidím přitom čistou celost, proklestěnou cestu ke svatému grálu. Vývoj
je však nepopíratelný. Z mateřskoškolských patlanin vznikly konkrétnější
obrázky snažící se co nejlépe okopírovat zvolené objekty. Pozvolna probíhal
přesun ke kresbě zachycující vlastní myšlenky, avšak bez většího důrazu na výslednou
celistvost. V nynějších kresbách vyvstává řád: podvědomé úsilí o to, aby
výsledek působil kompletně v limitech vlastních schopností. Osobnostně
tomu není jinak. Stále roztěkaný a zpochybňující přijímám to, čím jsem a snažím
se s tím pracovat.
Možná postupně i v reálném
světe.
Žádné komentáře:
Okomentovat