Hereditary podruhé: Predestinace a nevyhnutelné zlo jako triumf

CANC OBSAHUJE SPOILERY

Hereditary primárně sděluje příběh o zlu a snaze o zármutek. Když film vezmeme drobnohledem, můžeme vidět, jak unikátně a subverzivně zlo komunikuje a kolika různými způsoby na něj můžeme na dvouhodinové paletě pohlížet. Tato úvaha se o jiné pohledy pokouší.

Nedávný článek mohl dát trochu najevo, že se mi Hereditary líbilo.

Existuje mnoho důvodů, proč si myslím, že jde o jeden z nejtřpytivějších hororových klenotů jednadvacátého století. Odlesk brilantní práce proráží éter mnoha úhly. Rychle zmiňme například důmyslnou práci se zneklidňující složkou nebo taktiku, kterou film používá pro kalkulovanou hru s divákem. Je to chytré, neokoukané a přitažlivě nepříjemné, alespoň v případech, kdy je divák dostatečně zainteresován. Musí reflektovat, kontemplovat a následně vztahovat aspekty filmu na vlastní zkušenosti. Prostě a jednoduše, kinematografický očistec připomínající Rosemary’s Baby a Don’t Look Now.

Nejzásadnější je však celková originalita filmu. K míře unika napomáhá přístup ke zlu jako takovému a následný pohled, kterým jej film zachycuje.

Predestinace alias narození se s nesmytelným hovnem na botě

Aby režisér Ari Aster vykomunikoval sílu neovládnutelného zla s krystalickou precizností, využívá několika elementů.

Za prvé jsou to miniatury. To je evidentní již během prvních vteřin filmu. Geniální tracking shot pomalu najíždí do zmenšené rekonstrukce Peterova pokoje, která se posléze mění v reálno. Film nám dává najevo, že je rodina sledována obskurní vyšší silou. Silou, která ví o mnohem více než (zdánliví?) hlavní hrdinové. Miniatury a potom i jejich zabírání pravděpodobně symbolizují, že něco, co nás přesahuje, tahá za lanka.

Druhý element je o něco víc obskurnější a proráží povrch až při opakovaném zhlédnutí. Divákovi totiž napoprvé absolutně nemusí dojít, že přítomnost kultistů uctívajících Paimona je roztroušena skrze celou stopáž filmu. I tímto elementem film dává s patřičným smyslem pro subtilno najevo, že se špatné věci budou dít bez ohledu na akce rodiny. Při pohřbu na nás pokukují postavy, které se v posledním aktu objevují v domu bez hader, připraveni na finální veneraci. Když si Peter ulevuje od úzkosti hulením trávy v okně, sledujeme ho z perspektivy cizince, jehož přítomnost dává najevo vydechnutý obláček páry.

Zvětšit pro zřetelnější prezenci nahých kultistů

Zde to ale nekončí. Je evidentní, že kult rozhodil sítě už před začátkem příběhu. Lokace jsou ověnčeny sigilou Paimona a to včetně telegrafního sloupu, který se následně stane Charlie osudným. Annie má dokonce emblém pověšený na krku během pohřbu a později jej překračuje při návštěvě Joan. Ďábel mává do ksichtu a nikdo s tím nic nedělá. Opravdovou otázkou je, jestli s danými signály rodina něco dělat mohla.    

Vidíme tak, že osudy kvazihrdinů filmů někdo nalinkoval předem, úplně stejně jako v řeckém dramatu, o kterém mluví učitel ve školní lekci. Něco vyššího dávno ví, jak vše dopadne — tragicky, jako Oidipus, na kterého film rovněž naráží. Nezáleží, jak moc se budeme snažit to něco zastavit.

Vše tak spěje až do konce. Rodině dochází, že něco doslova i abstraktně smrdí všude okolo. Každá akce proti zlu končí selháním nebo tragickou reakcí. Díky tomu to občas působí tak, že členové rodiny k finální zkáze dopomáhají (vzpomeňme třeba na vzplanutí fotra Steva). Při finální oslavě nové inkarnace Paimona pak se zbytky rodiny jen bezhlavě (get it?) slavíme.

Subtilní a zvrácená cesta hrdiny?

Jak už zde zaznělo, kvalita Hereditary se profiluje několika způsoby. Jedním z nich je počet perspektiv, které můžeme při sledování zaujmout. Během prvního promítání není co řešit. Nevědomky sledujeme horor s prvky psychologického thrilleru a nadpřirozena. Na konci je všechno jinak. Podruhé se tedy soustředíme na strategický teror zosnovaný kultem uctívačů démona z Goetie, který míří na nešťastnou rodinu.

Co pak? Co tak třeba otočit celý film na hlavu?

Uvažme, že nám Aster jenom bezprecedentně kecá. Co když se nám pouze snaží nakukat, že je rodina hlavním aktérem filmu?

Jistě. Fyzicky jsou s námi na plátně nejdelší dobu a provází nás celým příběhem. Aster však v mnoha rozhovorech uvedl, že Hereditary je film o zlu. A hlavní reprezentativní složkou zla je Paimon.

Pohlédněme tedy na rodinu tak, jak ji nám film prodává.

Jde vlastně pouze o figurky ve hře zosnované něčím přesahujícím. Členové rodiny jsou pouze prostředkem, ve kterém se, zaprvé, vezem až do konce filmu a za druhé, vehiklem, do kterého se vtěluje Paimon, aby postupně nabyl svého plného potenciálu.

Není možné, že po celou dobu nevědomky sledujeme zvrácenou cestu ultimátního Antihdriny?

Vysvětlovalo by to více věcí.

Cesta hrdiny, kterou načrtl Joseph Campbell, protíná veškeré vypravěčství napříč historií a kulturami. Jde o klasickou cirkulární naraci, která začíná unylým zmrdem. Ten po kladení notné dávky odporu vyslyší volání a vydává se na cestu, kde musí překonat mnoho hrozeb a výzev. Zmrd po strastech trumfuje, je lepší verzí sebe sama, stává se hrdinou a nějako odměněn se vrací domů.

Tohle kolečko můžeme vidět víceméně všude. Ať už je to Homérova Odyssea,u Artuše, Harryho Pottera, Nea v Matrixu nebo u jakéhokoliv marvelovského hrdiny. Osekejme vatu a rotujeme na starém dobrém skeletu.

Pokud přijmeme zvrácenou domněnku, že lidi jsou jenom nakřáplé skořápky, ze kterých se Paimon přelévá dle potřeby, můžeme vidět odrazy Campbellovské cesty.

Vše začíná posedlou Charlie. Proč ale Charlie? Goetia dává jasně najevo, že Paimon potřebuje k plné moci mužského hostitele.  Proč by si teda vybíral Charlie? Není možné, že jde o heroickou překážku, kterou musí překonat, aby se na konci příběhu stal silnějším?

Paimon tedy začíná v neadekvátní formě. Po smrti Charlie hledá správného hostitele. A nedaří se mu to hned. Čiré světlo koluje éterem. Poté nachází Annie a skrze ni zdolává poslední překážky, které mu brání v nabytí správné formy, která je, dle Goetie, Mužský hostitel.

Předtím, než Paimon získává finální formu tedy dochází k apotéozi. nejvyššího bodu vývoje. Annie přichází o hlavu a démon je připraven naplnit Peterovu ulitu, ideální formu k nabytí plného potenciálu. Stává se tak. Paimon se vrací ke svým spřízněným a kruh se uzavírá.

Uznávám, že tohle všechno zní jako nesmyslné výstřiky zbytečného člověka, který má až moc času sám na sebe. Podložme tedy teorii ještě něčím.

Kromě toho, že Paimon potřebuje k dosažení plné síly mužského hostitele, Goetie dále uvádí, jak probíhá jeho slavnostní příchod. Démon je obklopován uctívači, kteří extaticky hrají na dechové a perkusivní nástroje. Vysoké tóny, cinkátka, hluk, vřava.

Tuto auru skvěle přenesl do poslední scény skladatel soundtracku Colin Stetson. Hudební experiment doslova osvětluje finální scénu stejnou grandiozitou jako přítomné jasně žluté světlo.

Finále tak vůbec nepůsobí jako tragický konec odtažité rodiny, nýbrž jako úspěšná ceremonie hrdiny, který se vrátil domů ve svém lepším a silnějším já. Celá scéna se navíc odehrává v domku na stromě, který sloužil Charlie jako příkoří. Démon odsud začal cestu ve své nedokonalé formě, aby se vrátil poté, co si sáhne na svatý grál a stane se lepším. Chybí snad už jen skákající hobit na posteli.

Při této analýze je inspirace Campbellovským kruhem poměrně zjevná, ačkoliv je zakopaná pod hutnou vrstvou psychologického teroru a rodinné tragédie.

Jak již bylo řečeno, Hereditary skýtá mnoho aspektů a cest, kterými k filmu lze přistoupit. Těžko dedukovat, co vyšlo z mysli režiséra a co vyvřelo z přehnaně stimulované mysli jednoho diváka. Pokud se však tato domněnka alespoň trochu o pravdu otírá, Hereditary lze označit za komplexní a revoluční kus kinematografie. Šlo by o postmoderní film s podivně pevnými základy uchopenými hluboko v tradici, která komunikuje smysl díla. Celková subverze by se tak lámala na více fragmentů. Hororová narace se staví na hlavu a zároveň syntetizuje dva naprosto protichůdné prvky. Může i tento fakt přispívat ke mistrně zneklidňujícímu nádechu filmu?