Top 5 letošních goth pecek, které roztančí i toho největšího zmrda

Není nad to jednou za čas vykutat klenot ze sfér, o které se alespoň lehce otírá náctiletá gotička. Mám na mysli syntézu temnoty, tanečních rytmů, strojové rytmiky, řízných synťáků nebo nareverbovaných kytar. Naštěstí pro lidi s takto vytříbeným vkusem se vyrojilo několik podobných diamantů i letos a tak si zase jednou mohou změnit jakoukoliv situaci na neonem prorážející zakouřené disko. Je jedno, jestli jste doma, v tramvaji, v kanclu nebo na heroinovém dně. Kdo do následujících kusů alespoň lehce nepodupne nohou, je, jak titulek ohlašuje, čistokrevný zmrd.

1. Boy Harsher — Face the Fire

Tohle synťákové duo je s každým singlem a každou deskou blíže  minimalistickému synthovému svatému grálu. Formule je přitom tak jednoduchá — mechanický beat, střední až rychlé tempo a elektronické klávesy evokující amsterdamské kurvy a pestré neonové lákače. Někde v nedalekém pozadí tuto jednoduchou sonickou základnu protíná ženský vokál. Echem prodchnuté melodické skorovzdychání Jae Matthews přidávají celému katalogu Boy Harsher esenci tajemna a erotična.

Novinka Face the Fire obsahuje vše dřív zmíněné. Jde o první ochutnávku z alba Careful, které nám nakope prdel a utře černou rtěnku na začátku roku 2019. Singl dává najevo, že se je na co těšit.

Face the Fire je dost možná nejlepší věcí z portfolia kapely. Boy Harsher prostě bez náznaku nějaké námahy ve své škatuli rostou. Brousí zajeté atributy k dokonalosti a vytváří stále více sugestivní a podmanivou muziku. Nový singl evokuje vše zmíněné zase o něco lépe. Kombinuje propriety do té doby dvou nejlepších věcí: Pain a Yrr Body is Nothing. Bere temnou atmosféru a slučuje ji s lehkými avšak promakanějšími hudebními proměnami. Zachovává si to svůj ksicht a jen obohacuje to, co už tak geniálně funguje.

Mnoho lidí se snaží operovat na poli minimalistického synthu. Nikomu to však nešlape tak, jako právě Boy Harsher. Novinka je pro tento fakt jen dalším testamentem. Nenamáhejte se trsat. Face the Fire to bez většího úsilí udělá za vás.

2. Second Still – Opening

                

Second Still loni vydali skvělou debutovou eponymální desku. Břitký ženský vokál, precizní syntetický bubeník, kytara s tradičním osmdesátkovým post-punkovým zvukem. Do toho konzistentně dobrý songwriting, který i s takto jednoduchou paletou ukazuje kapelu v rozmanitých šedočerných odstínech. Jde z toho cítit idiosynkracie, ale zároveň i vlivy signifikantních stavebních kamenů žánrů. Můžeme slyšet dynamiku Siouxie and the Banshees, melancholii Bauhaus a rytmiku Killing Joke.

Letošní EP, Equals, nabízí další podobně kvalitní materiál. Second Still v necelé půlhodině předvádí několik atmosférických poloh a variabilitu temp.

Opening je rozhodně nejideálnější věcí k sólovému stinnému tanci. Song si to pálí jak rozjetý Chevrolet po nočních ulicích kokainem ovoněného Vegas. Vokál je ostrý. Stejně jako kytary po celý čas stopáže. Intenzita skvěle graduje s refrénem, který věc propichuje ostrou a strojově znějící hajtkou. Utřete si imaginární coke z rypáku a vypalte tu nejladnější otočku.  Nezáleží na tom, kde zrovna jste. 

3.Whispering Sons – Alone

Teď ale trochu od precizního a přímočarého diska odbočíme. Whispering Sons totiž neservírují jednoduchý gotický taneční kurz. Od předešlých dvou kapel vytvářejí komplexnější hudební hru, která rovněž operuje s post-punkovým minimalismem. Ale na hození nohou dojde taky.

Letošní Image je prvním dlouhohrajícím počinem a solidním elaborátem toho, co kapela nastínila na předchozích singlech a jednom EP. Whispering Sons si hrají s intenzitou. Nebojí se táhlých poklidných pasáží, které se postupně přelévají do divočejších bridgů a refrénů. Pravdou je, že Image není jednolitou gotickou deskou, při které byste se nachytali v 50 minut dlouhé smyčce praktikování shadowdance. Jde o komplexní poslech, který nabízí různá tempa, promyšlené gradace a zajímavé spektrum syntetických zvuků.

Netuším, jestli to kapelu sere, ale srovnání s Joy Division se prostě ubránit nelze. To je zapříčiněno zejména projevem zpěvačky Fenne Kuppens, který připomíná zpěv Iana Curtise. A to nejen vokálním položením, ale i afektovanou deklamací. Kdyby to nestačilo, důkaz o reinkarnaci lze vidět i v tom, že se Kuppens oddává stejným elektricko-epileptickým pohybům při živém vystupování. Volba temp, neortodoxní rytmiky a ladění kytar však ke srovnání přispívá taky.

Alone je vhodně zvoleným singlem. Věc zaujímá posluchače na první dobrou a zároveň ho chystá na komplexnější zbytek alba. Pomalejší a temné sloky se středně rychlým tempem plíží k refrénů, který pryští pochmurnou energií. Singl tak určitě může dobře fungovat ve tmavém rohu pokoje, i na parketě. Věnujte mu pár stanky legs.

4. I Hate Models – Walpurgis Night (feat. Zanias)

Vraťme se ale k přímosti. Tentokrát k trochu tvrdší, napřímo zvukem trestající přímosti.

I Hate Models je totiž přezdívkou člověka, který operuje na poli industriálního techna. Jeho věci často odpovídají pseudonymu. Synthové rozsekané rytmy doplňují strojově pochodující a nabasované kopáky.  V pozadí můžeme slyšet perkuse, které znějí, jako kdyby banda fetek nahodile mlátila tyčemi do plechových plátů. To vše zabaleno do tradičního techno pulsu. Ideální soundtrack k nenávidění společností předhazovaného ideálu krásy.

Zanias je geniální antitezí zvuku I Hate models. Zpěvačka v předešlých zdařilých projektech Linea Aspera a Keluar svým vokálem obohatila minimální a ve většině případů jemně znějící synťákové skladby. Nyní pokračuje na vlastních nohou. A na rok starém tracku Follow the Body dává znát, že berli rozhodně nepotřebuje. Singl je údernější a dost možná památnější než vše, co nabízejí katalogy předešlých kolaborací.

Na Walpurgis Night Zanias zůstává spíše v pozadí, zatímco I Hate Models skladbě vévodí. Funguje to skvěle. Vokál se skládá z echem ověnčených a překrývaných melodických výkřiků, které malují scénu zhýralého čarodějnického sabatu. Instrumentál mezitím pochoduje tvrdě kupředu. Syntetizátor pumpuje rozsekanou a monotónní rytmickou linku. Vše je dobarveno nepravidelnými přeryvy ostrých perkusí. Kombinace hudby a vokálu vytváří urbanistický obraz industriálně ritualistické seance. Pusťte do sluchátek a jděte do rytmu, jako byste šli po lebkách nepřátel. Anebo aspoň headbangujte.

5. Human Tetris — Trier

Ruská post-punková družba nové doby je poměrně abnomálním zjevením na poli hudby. Uskupení jako je SovietSoviet, Motorama nebo právě zmínění Human Tetris znějí jako vábnička pro archetypální hipstery. Je pro mě celkem s podivem, že se zrovna východní blok rozhodl takto striktně respektovat pravidla žánru, který se v posledních letech neodmyslitelně spojuje se zkroucenými kníry a dioptrickými brýlemi, které jsou falešné jako zájem představovaný o nespočet druhů progresivního umění včetně muziky.

Singl Human Tetris, který vyšel pod jménem Things I Don’t Need je snad nejkrystalističtějším příkladem tohohle stigmatizovaného soundu. Lehká poslouchatelnost, instantní líbivost, ale taky tolerovatelná okrajovost, dělá ze skladby ultimátní hipsterský triumf. Věc zároveň hudebně definuje většinu diskografie kapely.

Poslední deska, Memorabilia, od ověřené formule trochu ustupuje. Stále můžeme slyšet tradiční kytarový zvuk a občas i melodie, které se motají do ušních receptorů na první dobrou.

Změna probíhá v oddělení bicích a vokálu. Bubeník si dál voraz a byl vyměněn za robota. Zpěvák dostal přes hubu filtr. Kapela tak zní trochu špinavěji a strojověji i přesto, že vše ostatní zůstává ne podobném místě.

Dostáváme tak trochu inovovanou Ruskou odrůdu hipsterna. Šlape to ale zdařile. Věc Trier je tomu dobrým důkazem. Celá skladba má trochu pochmurnější, až by se dalo řict badass tón.  Na tradiční rytmické struktury kapela pokládá stylovou basovou linku s noirově znějícími kytarovými vyhrávkami. Zpěv dostává spíš sekundární úlohu a posluchač se tak může jednoduše oddávat drivu songu. Hajtka rotuje, bicí precizně šlapou a zbytek pevně drží potřebnou atmosféru. Všechno dohromady nutí člověka zvednout prdel a zkoušet nepovedený moonwalk. Zkuste ho taky.

Mohli bychom samozřejmě pokračovat dále. Rok 2018 nabídl mnoho solidních věcí, které by se určitými způsoby daly zařadit do černé, lesklé a kožené škatule. Na konec můžeme zmínit třeba New Order poctu — song Glory, z posledního zdařilého EPka Cold Cave, synth-popově laděnou In the Garden z poslední fošny Kinga Dudea nebo geniálně debilní Sports od stejně debilně pojmenované grupy — Viagra Boys. Mohli bychom pokračovat, ale utněme to, beztak se přes recommended videos dokážete proklikat k dalším kultům.  

Nezapomeňte čumět do černa. Není to vždy jen deprese a rtěnka na bílém ksichtu. Na závěr zbývá říct jen jedno — Stay Goth!