Tanec je v rámci status quo fascinující disciplínou. Jde o jednu z mála přežívajících společenských tradic, kdy člověk může zapomenout na zábrany, kdy se dokáže vrhnout do náruče chaosu. Tanec prostý choreografie je metaforou pro absolutní svobodu, nevyzpytatelný pohyb míjící smysl či záměr.
Je jedno, zda člověk tančí sám, nebo v kolektivu, druhá možnost však nabízí intenzivnější prožitek na hraně magie. Při tanci ve skupině vzniká egregor – všichni se, byť nezávisle na ostatních, stávají oběťmi hudby, jakoby o sobě nevěděli a vědět nechtěli, jsou uzamknutí v přítomnému okamžiku tak intenzivně, že zapomínají na reakce okolního světa. Neřeší se hanba a souzení, které se dopouští netančící v případě, pokud nejsou uhranuti ryzí čistotou bytí performerů.
Praktika se stává takřka duchovní. Není divu, že v jistých kulturách je tanec nedílnou součástí náboženských praktik. Súfisté při tanci takřka splývají v překotně točícím se kruhu do jedné, vyšší bytosti. Točení dervišů připomíná dětskou káču, která hypnotizuje dokonalou rovnováhou, kdy je pohyb natolik precizní, že působí staticky. V neposlední řadě je nutno zmínit Šivu, který tancem ničí zastaralé, a připravuje prostor pro nové.
Při tanci se člověk osvobozuje, odhazuje společenský make up, jakoby byl na světě jen on – nejen bez dalších lidí, ale také bez persony, stínu, animy, všech atributů, které jsou sice integrální, avšak při uzmutí bytostného já zanedbatelné. Tanec přináší extázi, během které člověk prožívá sebe jako takového: svou esenci.
Podstatu tance dokonale vyjadřuje finská černá komedie Koirat eivät käytä housuja pojednávající o chirurgovi Juhovi, který po životní tragédií hledá způsob, jakým by mohl obnovit chuť do života. Nevyhnutelná deus ex machina Juhu zavede do BDSM salonu, kde padne pod taktovku Mony.
Po několika depresivních, zvrácených a zhola brutálních peripetiích film spěje k závěru, kdy je Juhovi umožněno vstoupit do chrámu spřízněných duší – nočního klubu určeného lidem hovícím temnější straně sexu. Juha zde symbolicky shazuje kabát, dobrovolně se vzdává společenského sevření a na parketě započíná šílený tanec svobody a sebepřijetí. Film končí záběrem na rozesmátého tančícího hrdinu, který v momentě vrcholné extáze nachází smysl života, zatímco jej Mona s citelným uhranutím a úsměvem sleduje. Dochází ke vtělení do archetypu a do Šivy, který ničí minulé a vítá nadcházející.
Žádné komentáře:
Okomentovat