The Lighthouse coby útok na maskulinitu

 Z Eggersova druhého dlouhohrajícího snímku se rychle stala zásadní událost v rámci nezávisle kinematografie. Během sledování zatrne, pravděpodobně dojde k rozrušení, znechucení, snad i uražení z neposkytnutí jasných odpovědí. V první řadě si ale člověk uvědomí, že sleduje FILM – poctivě odehraný, v rámci řemesla vypiplaný, schopen ponoukat k analýze, ke snaze zjistit, co se pod rouškou černobílého čtverce skutečně děje…

"The decisive question for man is: Is he related to something infinite or not? That is the telling question of his life. Only if we know that the thing which truly matters is the infinite can we avoid fixing our interests upon futilities, and upon all kinds of goals which are not of real importance."

-C. G. Jung

Už Eggersova prvotina odhalila režisérovo obsesivní přistupování k filmovému řemeslu. Realizaci the VVitch předcházela monomanická rešerše, nabyté znalosti byly posléze převedeny na plátno pomocí spletitého symbolismu, který u zádumčivějších vzbudil otázky i nutkání hledat odpovědi. The Lighthouse prýští podobnou vervou: chce, aby divák byl co nejblíže zkušenostem, kterým podrobuje dvě hlavní postavy.

The Lighthouse se proto od VVitch liší i neliší. V mnoha ohledech jde o jiné filmy, paralely ale vyvstávají – od podobného, nehostinného zasazení, přes izolovanost postav až po opatrnou práci se symbolismem koketujícím s nadpřirozenem. Oba snímky jsou svým způsobem sondami do psyché: zatímco si The VVitch bere na paškál ženu, Maják prosvěcuje úskalí maskulinity.

Čarodějnice v závěru působila ve své zakalenosti, ignoranci a temnotě pozitivně – poslední scéna prezentuje Thomassin odhazující veškeré zábrany, aby se mohla povznést před sabatickým ohnněm a konečně přijmout sebe jako takovou. Až do bodu čarodějnické ceremonie film mapuje cestu, kterou musela protagonistka podstoupit, aby mohlo dojít k finálnímu, doslovnému povznesení, přijetí vlastní nekonečné bytosti.

Světlo hraje důležitou roli také v Majáku. Pádně falická centrální budova jej ukrývá na svém vrcholu, kde působí neméně transcendentálně. Dvojice mužů jej ovšem není schopna konfrontovat. Postava Willema Dafoe, zdánlivý šéf ostrava, je se světlem v kontaktu takřka po celou dobu. Nikdy ale nedojde ke splynutí jako v případě Thomassin. Dafoe se spíš oddává pokleslému uctívání, které více než duchovnem zavání vyprázdněným fyzičnem: nemá ho pod kontrolou, raději se nechává ovládat, fetuje ho.    

Závěr filmu ukazuje Roberta Pattinsona rovněž tváří tvář se světlem. Ve srovnání s Thomassin je reakce neméně odlišná – z konfrontace nejde cítit rozpojení otěží. Vizuál se zvukovou stopou napoví, že Pattinson dosvědčuje něco, co není schopen konfrontovat. Film vyvíjí útok na smysly, jakoby chtěl, aby se divák podílel na Winslovově propadu do šílenství.

Z vyšších řádků je zjevné, že filmy zavání hlubinnou psychologií. Eggers se mimojiné v jednom rozhovoru svěřil, že je oddaným jungiánem, což ponoukne ke vnímání ústředního světla coby self – pravé já, o které by měl člověk usilovat. Kudy vede cesta? Smířením ostatních atributů individuace: animy, persony a stínu.

Všechny dílčí rysy mají v the Lighthouse zastoupení. Hlavní postava se všemi atributy vede komplikovaný vztah, stejně jako s ústředním světlem. Stín lze vidět v Thomasovi Howardovi, původní identitě Winslowa, která se dopustila vraždy. Právě proto se postava nutí do persony, nového člověka, jisté masky. A protože Winslow monstrum upozaďuje, není schopen finální integrace.

Zde ale psychologie Majáku nekončí: do halucinací postavy začíná postupně promítat mýtické výjevy, kterým vévodí mořská panna. Zjevná reprezentace animy Winslowovi uniká. Vnímá ji totiž pouze na úrovni sexuality, nikoliv jako ženu se všemi kvalitami. Není snad ani náhoda, že Eggers animě poskytl formu mořské panny, která se nepřímo dotýká druhé tarotové karty z velké arkány – Velekněžka je úzce spjata s vodou, která symbolizuje nevědomí, příkoří animy.

Jak ale v celém schématu funguje Thomas Wake? Willem Dafoe stojí ve vývoji Howarda rozkročmo – účastní se na něm aktivně i pasivně, pravděpodobně nezastupuje žádný z dílčích  individuačních rysů. Dle chování a projevů lze Wakea interpretovat jako pokleslého Boha,: demiurga, božské formy z gnosticismu, která plní roli jakéhosi pokušitele. Aby člověk nahlédl do sféry transcendence je nutné Demiurga přemoci.

Božskost Wakea je pneodparatelná – aluze k Protheovi a ryze poseidonský proslov vše dokazují. I příjmení samotné podivně napovídá, že postava chce ve Winslovovi nepřímo probudit svou podstatu, čemuž sekunduje sekvence, kdy Winslow leží vedle mrtvoly Howarda. Ihned po snové scéně divák dosvědčuje re-interpretaci obrazu Hypnóza Saschy Shneidera, kdy Wake prosvíceným pohledem hledí do očí Winslowa.

V závěru filmu Winslow Wakea přemáhá, o konci však nelze hovořit jako o úspěchu. Ústřední postava leží ztuhle na zemi, zatímco racci vyklovávají jeho útroby. Eggers tak odkazuje na prométheovský mýtus, ve kterém titán ukradl oheň bohům, a poskytl jej lidem. Trestem mu bylo přibití ke kameni, na kterém měl do nekonečna plnit úlohu potravy pro supy.  Winslow si stejně tak sahá na božské světlo, aby se stal pravým člověkem. Avšak kvůli neúspešeného udobření stínu, animy a persony selhává. The Lighthouse tak nestojí na poli filmu jako jeden z nejzásadnějších nezávislých záseků posledních let, ale i jako psychologická sonda, která je v době vrcholné postmoderny více než kýžená.