Foucaultovo kyvadlo potvrzuje otáčení Země kolem své osy, tedy axiom, ryzí pravdu, na kterou se člověk může spolehnout i v době vrcholné nejistoty. Těžko říci, zda Eco do názvu úmyslně zakomponoval bodrý vtip, tedy nejen udělátko fyzika z 18. století, ale i stejné jméno post-moderního filosofa, který právě pevnost hodnot, společnosti a člověka jako takového často zpochybňoval.
Právě díky soudobé chaotičnosti má Foucaultovo Kyvadlo potenciál stále rezonovat, více než 30 let po vydání. Člověk se ocitá na jakémsi zvláštním mezníku – musí přijmout, že se mnoho ještě do nedávna pevných hodnot pomalu drolí, pokud nechce skončit jako zapšklý rádoby-fotr hořekující nad blahem svého vrcholného věku. Nespočet individuálních výkladů zapříčiní paradox, přehršel pravd vyneguje univerzální pravdu.
Univerzální pravda přesto stále platí, jen cesta k ní je předena neorganizovanou pavučinou, která se na první pohled jeví jako čirý, nerozluštitelný chaos. Pod její rouškou stále platí gró hrdiny – Artuše, Odysea, Pottera, tedy že za objevením sebe samotného je nutné se nechat vhodit do bordelu světa. Dnes se daná konfrontace může dít jen nepřímo, snad i skrze jiné cesty, než byl člověk ještě donedávna zvyklý. Tuto situaci je třeba přijmout, pokud člověk nechce skončit jako hořekující kverulant.
Ecův román se hledáním oné pravdy zabývá. Kniha je totiž v jádru oním heroickým příběhem – pod vrstvou mohutné rešerše podpořené bibliofilií prosvítavá tradiční kolo, kdy se protagonista vydává do světa jen proto, aby zjistil, že to, co skutečně hledá, měl od začátku před ksichtem. Prozření se mu přitom dostane skrze postavu mentora Belba, když během pátrání prolézá jeho osobními dokumenty včetně deníku, který mimo jiné popisuje jeho dětské zážitky. Zde se, počáteční, esence na závěr zjevuje.
Jenže vedení knihy je dlouho matoucí. Může se zdát, že jsme podrobeni postmodernímu kusu literatury, zejména kvůli nespočtu slepých uliček, výmyslů a zkreslování dějin za pomocí přebírání útržkovitých informací z okultismu, alchymie a magie. Protagonista skáče od jednomu ke druhému, často bez návaznosti či kompletního dešifrování problematiky.
Hrubá ezotericko-okultní krusta tak působí jako zrcadlo dneška. Nános komplexních myšlenek často nikam nevede, přesto je důležitý, neboť člověka ve finále směruje do centra sebe samotného. Velká porce příběhu se (zdánlivou?) náhodou motá okolo hledání Agarthy – bájného království umístěného ve středu Země. Makrokosmos zde tradičně reflektuje mikrokosmos, protože podstata přebývá ve středu samotného člověka.
Zdánlivá nikam-nevedoucnost tak pointu umocňuje. Imituje život, který se bez desítek slepých uliček a špatných odboček neobejde. Ve zdánlivě zbytečných zákrutách tak kniha zraje. Stává se totiž ještě dokonalejším odrazem reality, kde se absurdno vybarvuje jako nutno, což je katarzní zejména v souvislosti se soudobým pnutím postmoderního světa, kde nekonečno výkladů vytváří pocit, že žádný výklad není pravdivý.
Život je totiž pískoviště, na kterém každý staví podle sebe, nikoli podle mustru od ostatních, už vůbec ne na základě self-help knih. Jenže formičky jsou stejné, a základ je tak pro každého stejný. Ďábel je v detailech a ony detaily formují (ne)dobrovolně volené zákruty. Cesta k prozření je unikátní, prozření samotné je univerzální.
Foucaultovo Kyvadlo je tak variací na danou cestu – cestu opředenou o esoterní vědomosti, které se samy o sobě smyslem života zabývají, a tak mohou snáze zavádět na scestí. Katarzní závěr je svým způsobem banální, zejména v kontrastu se stovkami stran plných sofistikovaných vědomostí, které mu předchází, ale v jeho banalitě tkví kouzlo. Z pohledu dneška dochází k fúzi postmoderny a příběhu hrdiny, a dává tak návod, jak se v době nejistoty zorientovat, aby k prapůvodnímu poznání – reálné podstatě bytí nakonec dostal.
Žádné komentáře:
Okomentovat