Ze zdi pronajatého bytu na mě, mimo jiné, smrdí replika Sabatu Čarodějnic Francisca Goyi. Nevěřil jsem, že by plátno z AliExpressu za necelé 3 kila udělalo jednomu ze světových mistrů makabrózna čest. Stalo se, vypadá skvěle, horší je situace za obrazem. Zdi se pod nátlakem hřebíku drolí, proto šlo obraz zavěsit až na několikerý pokus. Majitelka bytu asi neocení, ale žel, pro umění se musí trpět.
Goya je svým způsobem magický, nejen kvůli vlastním peripetiím, prožité době nebo šílenosti a ruku v ruce jdoucím propadům k okultnu. Jde hlavně o působení jeho děl. Goyovy malby vždy uhranou jistou aurou. Výjevy jsou silné, kombinují aspekty hrůzy, bizarnosti a zvrácenosti. Výsledek emanuje podivnou energii, která je ve vší temnotě přitažlivá, a tak paradoxně krásná.
Sabat Čarodějnic je prvotřídním příkladem magické rezonance. Sabat jako takový je jedním z nejzajímavějších témat nejen historie 18. století. Fakt, že této fiktivní kongregaci bylo věnováno tolik barev a řádků je samostatně působivý. Sabat se stal nepřímou uměleckou odpovědí na útlak náboženství a na striktnost puritánství, jež vyeskalovala u prvních amerických migrantů. Zvrácené shromáždění až extrémně vystavuje na odiv potlačenou touhu po svobodě, touhu odevzdat se chaosu bytí a bestiálním pudům – tančit, nezávazně kopulovat, obětovat děti, líbat a lízat prdele napříč druhy.
Goya obrazem sentiment vyjadřuje. Malba není vyloženě temná. Nižší, „akčnější“ polovině, vévodí barvy žlutého spektra. Tmavší paleta je využita v pozadí – zejména proto, aby podpořila živost dění v centru. I proto se Sabat na první pohled nejeví hrůzně. Malba navzdory své zlosti láká, kyne kopytem.
Prostředek díla vyobrazuje houf žen všech věků, všech typů postav, kras i ohyzdností. Mnohé z nich třímají u hrudníků batolata. Všechny sdílejí jedno – jsou hypnotizované postavou uprostřed, antropomorfizovaným kozlem, jehož majestátné paroží zdobí pohanská koruna z živých větví. Za jeho majestát, který šlehá plameny osvobození, jsou mu nabízeny děti, absolutní oběť, vrcholná nevinnost. Některé z nich jsou již mrtvé. Kozel dění ignoruje. Čumí na diváka, kopyta rozpíná jako ruce a zve k tanci hledícího – k ntanci chaosu, života, začátku i konce.
Výjev tak zneklidňuje podvratnou náturou, nevědomky nutí ignorovat umělecké nedostatky. Při bližším zkoumání lze snadno odhalit, že postavy nejsou perfektní – chybí jim kontury, mnohé tváře jsou odbytou mazanicí, jakoby byl Goya sám uhranut oním majestátem kozla – jen on je dokonalý, detailní, jediný s jiskrou v oku. Malíř snad sděluje relevanci zdánlivého zla doby, snad chce odkrýt skutečnou náturu sabatu – touha po svobodě , touha tančit, vzlétnout, vzdát se závazku a zhola žít. Nátura je silná natolik, že přebíjí vše ostatní. Jen střed je ostrý – razí nejintenzivněji, podobně jako centrální bod mandaly. Čím více se blíží ke hranám, tím více upadáme do tmy a fádnosti reálného života.
Vyzařování středobodu je aspektem, který činí umělecký počin magickým. Aspekt, který mrazí v čase, který nutí zapomenout na vše a být na moment uzamčen v symbióze s dílem. Skrze uzamčení se klaníme monstru tvorby. Zatímco jsme zasaženi paprskem získáváme a vnášíme sílu. Jde o oboustranný kanál – dostáváme a dáváme zároveň.
Goya obrazem zachycuje situaci, která se nikdy nestala, ale její vize pronikla do mysli lidstva natolik, že se stala svým působením reálnou. Člověk před dílem nemůže odolat, je uhranut jiskrou z oka kozla, nepřemýšlí, jen dosvědčuje, zastavuje se. Jde o moment čisté reality, letmou chvilku, kdy se vrcholnost čistého života stává smrtí. Je oproštěn o vše ostatní – přítomnost, minulost, okolí. Vše se zastavuje, existuje pouhé teď. Po takřka nezaznamenaném okamžiku přichází člověk k sobě, je puzen k sebe-přesvědčení, že to co vidí, je jen obraz. Musí se uklidnit z podvědomě prožité smrti, tedy vrcholu života.
Sabat Čarodejnic je jedno z mnoha vrcholných výtvarných děl, které zachycuje esenci umění, a tím dosvědčuje jeho smysl. Ponouká k tvorbě i k poddání se dílu, opodstatňuje zdánlivou fikci, bez huby jasně říká, že realita netkví v bytí. Je důkazem, že tvořit má smysl, byť nosnost výsledku nemusí být natolik zásadní. Nevadí. Nutné je se nepřestávat klanět šelmě kreace, a zkoumat tak čistotu existence.
Žádné komentáře:
Okomentovat