Pokud se prohlížeče zeptáme na význam slova „realita“, vyplivne něco jako: „the state of things as they actually exist, as opposed to an idealistic or notional idea of them“. Definice je sama o sobě trochu zavádějící. Shrnuje realitu jako stav věcí, které skutečně existují. Co ale definuje onu reálnou existenci?
S komplikovaným filosofickým problémem jsem se začal potýkat zejména kvůli problematiky vlastní identity a jejího střetu s vnějším, často falešně prodávaným obrazem bytí. Nejen já, ale i lidé kolem mě chtěli kupovat, avšak neviditelná ruka je jakoby od konverze zdržovala. Dilema ústilo v pocity ujíždění vlaku – nenaplňování vůle, zaspávání sebe samotného.
Danou existenciální stagnaci určoval zejména internet, sociální sítě, ale i osobní střety s lidmi, kteří na první pohled žijí barvitý život – vytvářejí dojem, že existují na 100 %, ohání se fotografiemi z exotických krajin, bodře vyprávějí o adrenalinových zážitcích či kariérních eskapádách. Milují to a milují, že to milují ostatní.
Z podobného sdílení do dna vyžitého života podprahově zavání i neurčitý odér povrchnosti. Pod leskem exotiky a naplněného potenciálu leží fragment bezmoci. Individuum bažící po tandemových seskocích, divech světa a milionových investicích připomíná feťáka, který nikdy nenachází pocit naplnění z buchny. Žití naplno se paradoxně vyprázdňuje, protože není doopravdy naplněno ničím hlubokým. Cíl je tak okleštěn na typické dogma – aby bylo na co vzpomínat na smrtelné posteli.
Ne všechny zcestovalé a kariérou motivované lidi jde házet do jednoho pytle. Cestování je rozhodně mimořádně intenzivní metodou sebepoznání, zejména když se člověk vhazuje do spárů chaosu sám a dobrovolně, nicméně nikoli kvůli vykonstruované tužbě křesat zážitek, o který by se mohl dělit s ostatními, ale pro svůj osobní, intimní přerod. Odstavec výše popisuje fragment populace posedlý mamonem zvaným share, kteří vyprodukovaným obsahem z bohatého života nedokáží zplna hrdla nafutrovat svůj Instagram. Ani duši.
I lidem, kteří se nespoutaně vrhají se do všeobecně shledaných vzrušujících zážitků života se ovšem může dostal pocitu, že stojí nikde, že zakrňují. Během dělení se o metriky života se soukmenovci si třeba uvědomují, že nemají čím hodit do pléna a polotrapně obrací hovor jiným směrem, často na věci, které většina považuje za banální, absurdní a prázdné.
Někdo moudrý jednou řekl něco ve smyslu, že srovnání zabíjí blaho. Posuzování dvou životů dokáže zastínit zrcadlo skutečné vůle. Člověk jakoby chtěl uvěřit lži a přestalo by mu být jedno, co doopravdy chce. Začíná se přesvědčovat, nutit se do věcí, u kterých nedochází ke kýženému pnutí vlastní podstaty jen kvůli umlčení momentálního murmuru. Nepomohou ani hlasy z venku, které berou drobnohledem lidi ponořené ve hře, filmu či knize a přesvědčují je, že žijí na volnoběh, že jen unikají od reality.
Problém představuje samotný, „únikový“ termín – eskapismus, který osekává realitu na materiální prožitek a nastiňuje, že fikce a abstrakce je jen vakuum, zaplácnutí takzvaného skutečného bytí. Přitom nelze tvrdit, že by umělecké počiny neměly dopad na chod životů a světa jako takového. Pokud lze přijmout skutečnost fikce, realita se pak nejeví jen jako soubor věcí, které skutečně existují, ale musí zahrnout i aspekty, které působí. Dalo by se dokonce říct, že působení může být reálnější než bytí, například fakt, že se kniha nachází v čase a prostoru téměř nulově reflektuje její odraz na realitě. Obsah, ono působící – potenciálně tvarující smýšlení a chování – se jeví reálněji.
Jenže proti nereálnosti eskapistických ventilů také stojí argument oběti a rizika. Skrze umění se jedinec údajně nedostává do situací, ve kterých o něco skutečně jde – o ztracení se, o hanbu, o život. Umění neevokuje strach, po jeho překlenutí nenastává moment osobnostního růstu či transcendence. Nebo ano? Pravdou je, že i některý z nejvýsostnějších krotitelů dobrodružství není s to přežvýkat houževnatější kus literatury, náročnější hudební počin nebo brutálnější kinematografickou sondu. Nelze popřít, že z díla něco vyzařuje – jistá emanace, na kterou si každý netroufne. Že by jiná, podvratná podoba výzvy/strachu? Mnoho lidí ví, že i dílo může bolet, ať už při tvorbě, tak při konfrontaci.
K rozluštění dilematu je nejspíše nutné studovat lidský aparát, jeho vrstevnatost a schopnost ponoření se do jednotlivých sfér. Preference je přitom individuální. Je snad docela možné, že někdo dokáže skutečně vyžít RPG stejně jako někdo jiný vykřesává smysl z výletu do Kambodži. Obě události možná přinášejí reálnou zkušenost, skutečný, vlivný, působící zážitek. Proč by ostatně někdo trávil týdny s věcmi, které by na něj nepůsobily opravdově?
Odpověď se pravděpodobně nachází v nitru člověka, který si je vědom daného pnutí bez nátlaku vnějších vlivů. Ona tenze ho totiž žene za daným zážitkem, neptá se, nezpochybňuje, jednoduše podléhá konání. Nežadoní o srovnání, nepokouší ho sdílení. Prostě je, čistě a skutečně, bez o hlédu na médium a jeho formu skutečnosti. Jde o realitu, nebo její popření?
Žádné komentáře:
Okomentovat