Rmoucení pomocí hororu a psychologická hra v The Wind

 I člověk, kterému z uší netryská popkulturní erudice ví, že horor nikdy nebyl jen o bání se, lekání a hnusu. Horor může být komentářem, kritikou nebo kulturní sondou – zkrátka hodnotným nástrojem, který nemusí pouze kynout a poukazovat, ale, bez větší nadsázky, vlastně i pomáhat. Není překvapením, že rafinovanost hororu s časem zásadně zraje.

Vývoj hororu byl dosud poměrně nevyzpytatelný. Kinematografii například zaplavila grandiózní vlna sedmdesátkových klenotů, které chytře testují náboženské dogma. Máme tady i romerovské zombie klasiky, které reprezentují člověka jako ovčí masu. Na druhou se tu vyskytl i debilní nikam nevedoucí duchařský shakycam balast nebo až příliš nablblé a stagnující post-teenagerovské vyvražďovačky z devadesátek. V posledních letech tomu není jinak.

Hororový žánr je v tomto ohledu jako koncept salátové mísy – každý kousek jde vidět a každý má svou specifickou chuť a pachuť. Ty nakyslé nikam nic neposouvají a jen zaplácávají nudu. Ty delikátní odolávají zubu času a zrají jako kvalitní literatura, která nejen baví a posouvá, ale i pomáhá.

Na tenhle tejk by většina konzerv a pop-kulturou neodkojených plebů nejspíše zareagovala hurónským smíchem. Je to pochopitelné. Horor je pro ně často pouhou strašidelnou kratochvílí, která nabízí jen o trochu víc než běžná stezka odvahy. Paradoxně se však prodává pod stejnou záštitou.

Pravdou je, že i v tomto ohledu je pro mnohé horor nástrojem – prostředkem nahrazujícím vzrušení, které většině lidí v běžném životě buďto chybí, nebo pouze nejsou nastaveni stejně jako rození dobrodruzi a feťáci zážitků. To ostatně precizně vystihl jeden z největších bořičů hranic japonské beletristické scény, Rjú Murakami v románu In Miso Soup:

„People who love horror films are people with boring lives... when a really scary movie is over, you're reassured to see that you're still alive and the world still exists as it did before. That's the real reason we have horror films - they act as shock absorbers - and if they disappeared altogether, I bet you'd see a big leap in the number of serial killers. After all, anyone stupid enough to get the idea of murdering people from a movie could get the same idea from watching the news.“

Horor může být zprostředkovaným koncentrátem adrenalinové šlehy. Jde zejména o kusy, které napínají a poté explodují šokem, leknutím nebo křupnutím. Troufám si říct, že jde o velmi podobný, ač hodně umírněný ekvivalent k pocitu před uskutečněním tandemového seskoku.

Druhá část Murakamiho citátu zároveň vede k dalšímu utilitaristickému aspektu hororu, a to horor jako utěšovatel sériového vraha v nás.

Pokud vytáhneme a přeleštíme jungovský skalpel, můžeme pohlížet na téměř jakýkoliv vyvedenější horor jako na relevantní pomůcku k seberealizaci. Skrze horor můžeme konfrontovat monstrum v sobě. Můžeme ho sledovat, a poté porovnávat; polemizovat o tom, čeho jsme schopni a zda to máme dostatečně pod kontrolou. V momentě, kdy jasně vidíme, že to, co se děje na obrazovce bychom mohli dělat my, ale vybíráme si to neudělat, trumfujeme. Jsme v přímém dialogu s naší stinnou stránku a dáváme jí najevo, že o ní víme a máme ji pevně v rukou.

V posledních letech však horor více a více ukazuje svou další schopnost – schopnost být spolehlivým, tichým a potřebným společníkem během prožívání úzkostných stavů a zármutku. To brilantně vypozoroval, a posléze napsal Eren Orbey, který pomocí precizní sebeanalýzy pochopil, že přespřílišné fetování hororu je jeho způsobem vypořádávání se se ztrátou člena rodiny.

Rmoucení může být silně solitární a individuální proces. Funguje podobně jako deprese – mozek vyšle posla, který zahlásí, ať si člověk udělá prostor, stáhne se do něj, vyřeší sebe samotného, a ve správnou chvíli vkročí zpátky do běžného chodu života. Do tohoto prostoru mohou určití lidé přizvat právě horor, který nekecá, nehladí po zádech a nepokouší se o dutou útěchu. Pouze nabízí to, co může doopravdy pomoci – kýženou katarzi.

Není proto takovým překvapením, že se horor v posledních letech podobným tématem intenzivně a naštěstí často i chytře zabýval. Téma zármutku v hororu přitom není žádná novinka. Se stejným tématem koketuje například kultovní Don’t Look Now Nicolase Roega z roku 1973.

Zajímavá je spíše renesance, která zmíněnou tématiku potkává v posledním desetiletí. Bez větších mezer po sobě vyšly „zármutkové“ kusy, mezi které patří například Babadook, Under the Shadow nebo třeba mnou přehajplý skvost Hereditary. S přibývajícími filmy fanoušci vytesali zbrusu novou škatuli, která posléze získala úsměvné přízvisko „grief horror“.

Nyní se do této kvazisubkategorie přidává The Wind. Režisérský debut Emmy Tammi vypráví příběh o páru odloučeném od zbytku civilizace. Tvrdý a samotářský život Lizzy a Isaaca posléze narušuje druhý pár, který není na žití v nemilosrdných podmínkách zcela připraven. Pouto mezi čtyřmi lidmi pomalu vytváří prostor pro bouřlivý emocionální kolotoč.

The Wind se liší od zmíněných grief horrorů hned několika aspekty. Tím prvním a nejvíce do očí bijícím je unikátní zasazení. Nacházíme se v americké prérii v období frontieru. Náplava se stahuje z velkých měst a buduje si své příbytky na půdě zbrocené čerstvou krví původních obyvatel. V The Wind  dezolátní prérie navíc osidlují enigmatičtí démoni.

Druhým, v rámci grief horroru unikátním prvkem, je práce s flashbacky. Pomocí několika časových lapsů se chytře dovídáme o pozadí celého příběhu dvou párů. Film nás pomocí zpátečky hned zezačátku vrhá do scény po nezdařilém porodu, při kterém umírá dítě i matka. Okolnosti neznáme. Víme pouze, že je nutné dojet pro pomoc za civilizací s tím, že Lizzy musí několik dní v domě přečkat sama.

Po téměř celý film se tak ocitáme ve stihomamem testované mysli Lizzy. Nevíme, co je doopravdy a co jsou bludy. The Wind je v tomto ohledu subtilní jak jeho název. Režisérka nespoléhá na přehnaný vizuální aspekt. Vypraví spíše pomocí náznaků a symbolů. To zapříčiňuje, že film nemá vyloženě silné a památné momenty. Hra se subtilnem na druhou stranu poměrně zdařile podporuje paranoidní feel a přenáší jej na publikum. K tomu přispívají i zmíněné flashbacky. Ani u těch zprvu pořádně nevíme, jak do děje chronologicky zapadají. Jsme zmateni a hledáme cestu ven; stejně jako Lizzy, která se navíc po celou dobu snaží utěšit lačné (její nebo prérijní?) démony. 

Co teda dělá z The Wind grief horror? Bez větších spoilerů jsou to zejména tři aspekty – ztráta, izolace a sebereflexe. Lizzy zažívá trauma. Je, bez ohledu na to, zda chce, opuštěna a získává prostor ke kontemplaci. Při té, společní s ní, získáváme kusy do skládačky. Dochází nám (a asi i Lizzy), že ji  nikdo jiný nemůže pomoci, dokud se s traumatem nepopasuje sama. A jestli uspěla? To nejspíše záleží na divákovi.

The Wind nedosahuje intenzity a psychologické rafinovanosti tzv. grief hororů jako Babadook nebo Hereditary. Jde však o neotřelý pohled na obdobné téma, který v hororovém žánru často nevídáme. Nečekejte přílišné zneklidnění a salvy děsu. Sledujte The Wind spíše jako chytrou a originální žánrovku a příliš zklamáni nebudete.