Všechny film Gaspara Noého jdou různými způsoby za hranu. Ať už je to
provokace, kamera vyvolávající závrať nebo explicitní vyobrazování násilí a
sexu, Noé vždy za laťku chytne a poté ji posune. Climax se moc nevyjímá. Teda až
v tom, na čem staví.
Noé si totiž ve své novince volí
jako základnu pro bizarní kolotoč tanec. Ocitáme se v půlce devadesátek,
kde skupina nadějných křepčilů z celé Evropy zakončuje turné soukromou
párty. Trsá se, mluví se zejména o nejrůznějších typech bestiálního mrdání a
pije se sangria říznutá něčím, co za pár chvil celý taneční večírek přemění na opravdové
disco inferno.
Ale ještě předtím, než humbuk
začne, film skončí. Noé tradičně kroutí se filmovými tropy tak, jak jen může.
Na začátku se na nás vyrolují závěrečné titulky, zhruba za dvacet minut ty
úvodní a v polovině, kdy film vlastně doopravdy začíná, režisér protne
film další titulkovou sekvencí, která diváka seznamuje s použitou hudbou.
Zrovna tento moment nejvíce evokuje geniální úvod Noého filmu, Enter the Void,
který zůstává nepokořen.
Koncem film začíná. Poté statická
kamera snímá starou televizi, na které běží medailonky všech členů tanečního
oddílu. Po stranách televize na nás vykukuje literatura a několik véháesek,
které, se na tvorbě Climaxu evidentně podepsaly. Nejvíce ze všeho asi vyzařuje
obal kazety kultovní fantazmagorie Possession. A zcela zaslouženě. Zrovna na
tento kult Climax odkazuje nejvíce. K tomu se ale ještě vrátíme.
Střih. Vypíná se kazeta a začíná party. A více než zběsilou
kalbu už nedostaneme. Noého katalog se v drtivé většině vyznačuje tím, že
filmy převážně operují se stylem. Na spletitý příběh, expozice nebo delikátní
studie charakterů se často nedostává.
U Climaxu to platí dvojnásob. Jsou zde sice pokusy, které se
snaží divákovi postavy nastínit. Moc to však nefunguje a na celé snaze
v závěru vlastně víceméně nezáleží. Obraz se přepíná z postavy na
postavu a nelze si být vlastně ani jistý, jestli tento lehce uchopený chaos nějakého
protagonistu má. Jednu chvíli tak působí nezářivější hvězda filmu, Sofia
Boutella, která ale v posledním aktu vyšumí do ztracena.
Dlouhá seznamovací část tak nedává z pohledu logiky téměř
smysl. Stylisticky trochu jo. Zdá se, že se Noé od začátku snaží film gradovat.
Intenzita se však nebuduje dobrým psaním, ale hrou s audiovizuálnem. Proto první
půl hodinu čumíme na statické záběry zachycující monotónní a nikam nevedoucí
plky, kterým předchází dost dobrá (a dle režiséra jediná neimprovizovaná chvíle
filmu) taneční sekvence. Vše v úplném klidu.
Jedeme dále. Další tanečky a začíná se to hýbat. Doslova.
Kamery pronásledují aktéry na každém kroku. Nic jim neuniká. Zdá se, že vše
dostáváme v reálném čase. Díky tomu to evokuje pocit, že je film delší,
než doopravdy je. Druhá polovina je vlastně jedna sekvence rozehraná na pár
místnostech a jednom koridoru.
A přesně na tomto prostoru Noé propouští uzdu tomu všemu,
kvůli čeho za ním jdeme. Opravdu si myslím, že film začíná až druhou půlkou.
Možná k tomu přispívají již zmíněné „hudební“ titulky, které film zhruba
ve čtyřicáté minutě protínají.
Hudební stránka získává důstojné představení zcela
zaslouženě. Soundtrack nás vede celým filmem. Dostává se nám do uší geniální
průřez nabasovanou taneční muzikou, od brzkého italského diska až po devadesátkové
ebm experimenty. Poslechneme si Giorgio Morodera, Aphexe Twina anebo Daft
Punkového Thomase Bangaltera, který se pomalu stává neodmyslitelnou postavou
Noého portfolia.
Je až k neuvěření, jak tato převážně rozjařená hudba
s bizarní tématikou filmu funguje. Jasně. Tančí se na to samo (A všichni
tady trsají opravdu skvěle). Jak ale začne sangria zabírat a večírek se začne
stáčet do nejbrutálnější formy Dantova očistce, hudba se zvrácené atmosféře až
moc jednoduše přizpůsobí. Možná to dělají i přibývající a všudypřítomné skřeky,
zvuky dávení a brek, co z rozjařeného playlistu dělá apokalyptickou změť.
Geniální subverze.
Při tomto šílenství si bystrý divák může vychutnávat
chytré reference na zmíněné tituly umístěné vedle televize na začátku filmu.
Někdy je to subtilní, někdy do očí bijící. A právě Possession se ozývá
v plné síle. Kdo ví, bude to milovat. Ten kdo ne, asi méně, ale taky.
Possession se ve filmu ale neprojevuje jen okatě. Všechny tracking shoty a jiné
kamerové piruety byly zrovna v tomto kultu z roku 1980 použity. Vedle
Posedlosti na nás dále vykoukne například Kafkovská sklíčenost a
nikamnevedoucnoust, bestialita Pasoliniho Saló nebo tanečně vizuální vliv
Argentovy Suspirie. Mohli bychom pokračovat.
Díky tomuhle šílenému koktejlu film v závěrečné pasáži
s přehledem obecenstvo uzemňuje. V posledních deseti minutách už je vše
vyhnáno do úplného extrému. Kamera se nezastaví. Lítá tam a zpátky, nahoru a
dolů. Do toho nám poslední ránu dává scenérie
ponořená do rudého odstínu. Všechno to připomíná nejlepší momenty sekvence
procházky gay clubem Rectum z Noého Zvráceného.
Dejte si trailer. Nemystifikuje. Řekne vám, co od filmu
přesně čekat. Nóem políbení mohou jít naslepo. Climax je příběhově ještě víc
strohý než režisérovy ostatní kusy a v daných momentech může připomínat
pouhé kinematografické cvičení. Pokud ale jdete na až místy nevolnost
vyvolávající audiovizuální kolotoč a ne na scénáristický skvost, budete
spokojeni. Ze zvukového a obrazového hlediska Climax totiž do diváka buší
brutálně. Podobně intenzivní filmový trip letos nenajdete.
Žádné komentáře:
Okomentovat