Na pospas techna: čirá berlínská zkušenost

Cestování je fajn. Učí člověka tolerance. Rozšiřuje obzory. Oslabuje pseudo-nacionalistickou hrdost. Ať už jde o konfrontaci místních, či o doceňování kulturních monumentů, člověk odjíždí obohacen, s pocitem zadostiučinění, suvenýrem a zbytečnými fotkami.

Existují však i jiné zážitky. Ty, které se musí prožít, které nelze zcela popsat, které fotografie nezachytí. Jde o události přesahující rámec racionality. Zážitky, které svým neopakovatelným způsobem pohladí – ať už jakkoliv zbídačenou astrální rukou – ducha.

Jedním z takovýchto zážitků je dosvědčení berlínské techno rychty. Pozor. Nejde o techno, které si společnost přefiltrovala do mozků skrz stereotyp. Žádný déšť z pestrobarevných neonů. Žádná líbivost nebo melodie.

Pro surovou zkušenost se musí jít hloub, bez berli(n)ček, na vlastní riziko. Je nutné vyhledat industriální techno – nehezké, špinavé a na kost surové a houževnaté jako masivní pilíře berlínského bahn. Industrial techno osekává formu téměř na absolutní minimum. Sází na primitivní rytmus, kovové hluky a občasné synthovo-ambientní podtóny, které však nedodávají melodickou linku. Pouze umocňují, co se děje na povrchu – mohutnou sub basou posílené pulzující kopáky pepřené strohými hajtkami, metalickými aranžemi a občas nějakým tím ne úplně srozumitelným vokálním samplem.

Z popisu lze vydedukovat, že industrial techno není běžně poslechová záležitost. Jde spíše o prožitek. Hudba se úplně neposlouchá. Spíš se pociťuje. Prostupuje tělem, útočí na solární plexus, přesně do míst recepce a emise magických fluid, a díky neustále opakujícímu se vzorku dokáže posílat do transu. Dá se vlastně říct, že techno je postmoderní, elektronickou odpovědí na šamanistické vybubnovávání, které rytmickými vzruchy ovlivňují jinak nedotčenou aktivitu v senzorických a motorických zónách mozku. Proto je popis komplikovaný; trochu jako snaha popsat DMT trip. Nutno okusit.

Je nabíledni, že domácí poslech industriálnímu technu čest neudělá. Funguje to, ale nikdy není dosaženo ultima. Pro efekt je nutná kýžená aparatura, zdatný DJ a v neposlední řadě padnoucí milieu. Akce, kterou traktát popisuje, zaškrtla všechny checkboxy.

Nedaleko od ubytování se konala čtyřdenní Synoid party čítající destíky DJ’s, kteří skutečně hrají napříč víkendem. Na akci se nespí. Člověk klidně může dojít ráno a nasnídat se nelítostných sonických pulzů, zatímco přikusuje hutnou syntetickou mlhu. Deprivační nátura události je precizně komunikována prostorem samotným. O tom ale dále.

Akce je poměrně dobře skryta. Nedává o sobě vědět opulentními plakáty ani vzdáleným duněním. Člověk, který nedohledal avízo, se zde mohl dostat jen omylem. Vstupní bránu tvoří vjezd do baráku, dvě kovová zábradlí a pár kluků, kteří po krátkém pohovoru rozhodují, zda je člověk hoden vstoupit dovnitř. Po důkladném prošacování a ještě důkladnějším přelepení čoček fotoaparátů je možno vstoupit do dvora. I zde nic nenasvědčuje tomu, že má jít o akci onoho druhu. Každý další krok, pomocí kterého se blížíme k chátrající budově, vyostřuje kontury.

Po vstupu do dveří centra dění je prostředí podobně vítající jako oficiální vstupní brána. Prostoru vše přidává na nejistotě a návštěvníkovi na kuriozitě. Nejen kombinace těchto dvou propriet zapříčiňuje fakt, že je každý čtverečný metr prodchnut obrovskou porcí charakteru. Surové oprýskané nažloutlé zdivo doplňuje spolkovo-republikové vyhlížející kachličkování a humidní vzduch. Úzká chodba nabízí sejít pomocí schodů nahoru, dolů a doleva – do první narudlé místnosti, kterou rozeznívají první statické rytmy. Jde se doleva.

Spoře obývaná, do neonového ruda oděná místnost hostí bar a malou stage. Událost navštěvujeme v neděli večer, a proto trochu počítáme s tím, že akce dojíždí. Místnost mou prvotní domněnku potvrzuje. Na základě věhlasu berlínské scény nicméně očekávám, že se zde jede až na kost do posledního syntetického kicku. Chvíli poté se rozpomínám, že událost má mít dvě pódia. S oddychem se pokračuje v průzkumu.

Zpět v oprýskaném koridoru. Sky is the limit, a proto se vydáváme vstříc horním schodům. Po cestě míjíme první opravdové vzorky účastníků. Háv prudérnosti vnějšího života je nadobro zahozen. Lidé lezou ze vší své formálnosti a ti nejsvobodomyslnější mění oděv za sporé outfity sestávající se z latexu, černých izolačních pásek a kovových přezek. Vlastně taková odvážnější varianta outfitů Cenobitů z Hellraisera. Fashion statement? Později se dovídáme, že dresscode má utilitaristickou povahu.

Vrchní patra stage nenabízejí. Každé patro hostí pouze toalety, které účastníci vlastním přístupem přetvořili z pánů a dam na non-genderové. WC spíše než úlohu vyprazdňovací plní úlohu kulturně-kosmetickou. Ženské i chlapi sedí na umyvadlech, odpočívají, popřípadě pudrují nosy. Nejsem si jistý, zda osazenstvo tady schvaluje chcaní a ani to nechci zkoušet. Tekutiny zde tělo nakonec opouští zejména kožními póry. Nezbývá nic jiného než se vydat dolů: pod zem.

Sklep je prost jasnějšího osvětlení. Většinu prostoru opět halí do zářivě rudé neony. Ani málo. Ani moc. Světlo pohlcuje černou barvou potáhnuté zdivo. Člověk schází poslední schody a je nelítostně váben směrem rovně – ke stagei, která splňuje očekávání. Extáze – droga i pocit – začíná být hmatatelná. Lidé se ve skromných svršcích halí do kouře. Neon se míchá s trochou barevné škály, která září zpod rukou DJe. V éterické atmosféře se kroutí lidé v absolutním podvolení hudbě. Od vody, drog a karnálních potěch není nikdy daleko. Atmosféra je nakažlivá. Nedá se skoro bránit. Techno set si snadno bere kontrolu nad tělesnou schránkou a mozek vypíná. Trans narušuje jen horko a dehydratace.

Po vytržení padá rozhodnutí zkoumat prostor dále. Víme, že sklep skýtá ještě jednu chodbu. Kam vede, nevíme. Zjišťujeme. Rudý koridor je po stranách věnčen miniaturními místnostmi, které slouží k oddychu. Velikost prostoru většinou neodpovídá počtu lidí, kteří zde nacházejí své příkoří. Odhalené kusy těl vzájemně slouží jako propriety ke složení hlavy, ruky, torza. 

Koridor vrcholí masivní šatnou. Cestou zpátky dochází k průzkumu dvou větších místností, které vítají potem rosenými prahy. Dva prostory jsou alfou a omegou události. Levá místnost nevykazuje známek života. Připomíná parní saunu, ve které došlo k hromadnému kolapsu. Masový hrob. Rudý odstín přispívá k tomu, že vše vypadá jako scéna z Dantova Inferna. Polonazí lidé vzájemně zaklínění ve svých tělech vydechují poslední doušky života. 

Druhá místnost naopak prýští životem. Zjišťujeme, že až nyní dosvědčujeme hlavní místo konání akce. Na neděli se nehraje. Sklepní prostor skrývá stovky rozjařených lidí, kteří si bez špetky altruismu berou poslední snítka vzduchu pro sebe. Natěsnaný dav tvoří jednotné jádro události. Nelze jím procházet a sálá z něho nesnesitelné horko, které jde cítit i několik metrů od něj. Důkazem budiž podlaha zcela přeměněná na kaluž potu. Latexové slipy a přezky jsou nadobro opodstatněné a ospravedlněné. Až zde plní daný typ hudby svou povinnost. Dav tvoří spiritistický egregor a cestuje v jiných dimenzích na vlnách nelítostné rytmiky – ať už za pomocí drog, nebo z vlastních zdrojů. Na takovouto intenzitu připraveni nejsme. Proto se po čistě turistické observaci hlavního dějiště přemísťujeme k předešlé stagei.

Ztratit se v temném rytmu a absolutně jiném, předtím neprozkoumaném světě. Nechat se vést pulzy a fluidními pohyby éterické černošky, zatímco kousek za ní někdo nosem luxuje zázračný prach. To vše tvoří atmosféru, kterou fotka ani video nezachytí. Možná i proto jsou čočky přelepovány. Příště tedy s vodou, jen v trenkách, a hlavně bez sociálních konstrikcí.