sobota 2. listopadu 2019

Apex Paranoia: nechtěný trip na jedlé marihuaně

Mé zkušenosti s látkami, které pozměňují realitu jsou velice útlé a v mnoha případech náhodné. Mimo několika pokusů zhulit se jsem si párkrát ustřelil pevnou půdu pod nohama silnými hypnotiky, která pouze můj už tak úzkostí vyhnaný mentální vzorek potlačily za hranu racionální snesitelnosti. Dosavadní vrchol mého inter-dimenzionálního cestování nastal několik hodin po přehltnutí jisté marihuanové kapsle…


Z hrstky příležitostí, ve kterých jsem byl „high“ se mi podařilo nabýt stavu pravého blaha, klidu a příjemně vyhnané senzitivity pouze dvakrát. V ostatních případech šlo o nakukování do oken pekla. Čas se táhl, přestřelená citlivost evokovala, že si během zapření těla do rukou prolomím ulny, které následně prostřelí kůží ven. Netřeba dodávat, že tyto stavy nepostavily do latě ani mé REM vzorce.

Nějak jsem začal tušit, že marihuana možná nebude pro moji palici úplně to pravé. Nikdy jsem však nezanevřel na nepsychoaktivní účinky rostliny, které se, zejména na západě, dostává stále více oprávněných chvalozpěvů. Lidé po několika převalení CBD oleje po jazyku nechávají projevy Parkinsonovy choroby za hlavou, tolerují rakovinu bez nesnesitelných vedlejších příznaků nebo plynule fungují bez masivních návalů úzkosti.

V době, kdy mi tyto informace začaly padat do klína jsem zakopl i o kapsle s koncentrovanou marihuanou spojenou hutnou melasou, které produkovaly tradiční, leč o dost intenzivnější zkuřkovský zápach. Bylo mi sděleno, že kapsle jsou určené zejména pacientům, kteří bojují s rakovinou: organická substance zklidňuje a mírní nepříjemné, mnohdy nesnesitelné vedlejší příznaky.

Nabyl jsem dojmu, že mi karma seslala nevinný CBD tester.

V této deus ex machina situaci jsem skoro úplně zanevřel na možnosti, že by mohlo jít o jedlou marihuanu, která má zejména v podobě brownies oblibu nejen u těch nejhardcoreovějších fanoušků rostliny, ale i u tvůrců pokleslých komedií, kteří na nečekaných účincích záludné laskominy staví velké počty bodrých gagů, scének a skečů.



Jedlá marihuana je totiž velmi podvratná. Je přímou antitezí k tradičnímu jointu. Její účinky nenastávají ihned, dostává se přímo do těla a servíruje se v podstatně větším podílu. Zhruba po 2-3 hodinách, kdy projde trávícím traktem, začíná nakopávat. Nebo spíše porážet jako zkurvený náklaďák. Paranoia, úzkost, třes, prostě všechny ty fajn věci, které je i v normě složité korigovat vystřelují ke hvězdám jako teploměr z losování Sportky.

Byl to i můj případ.

Ku mému štěstí (v neštěstí) jsem se primárně nechtěl sjet, a proto mě po pár minutách nenapadlo něco jako „ty vole, tohle neúčinkuje, měl bych si dát víc“. Troufám si nicméně říct, že dávky pro pacienty s rakovinou budou vyšší než u sjetých pekařů, a tak je vlastně dost pravděpodobné že jsem si mohl frčet na hypotetických třech koláčcích.

K požití došlo okolo osmé hodiny. Po dvou hodinách, kdy vedlejší efekty nepřicházely jsem už začínal věřit, že jsem se ďáblu vyvaroval a budu pouze pozorovat, jak se nepsychoaktivní extrakt podepíše na mém organismu.

Vše se změnilo s příchodem jedenácté.

23:00 byl čas, kdy Satan poprvé mimoděk zaskřípal čedičovým nehtem na vrata mého mozku. Bylo to rychlé jako zhasnutí světla. Mé ruce přepadl nekontrolovatelný třes, který mi nedovoloval vyčistit si zuby a značně komplikoval psaní na klávesnici, když jsem se snažil na internetu vyhledat, jestli neumírám. O tom ale později.


Naivně myslíc, že tento účinek přespím, se vydávám k lůžku. Po prvním zavření očí nicméně zjišťuji, že se vnitřní strany víček proměnily v plátna, na kterých jsou promítány amorfní neeuklidovské patvary zářící toxicky jasnou žlutí. Toto představení se snažím přerušit občasným otevíráním očí a frenetickými rotacemi těla, které doprovázely konstantní třes. Celá scéna by z pohledu třetí osoby nejspíše mohla konkurovat obrazům posedlé Regan z Exorcisty.

Panika překotně roste. Stále jsem ale schopen chytat se fragmentů reality. Momenty absolutního teroru přetínám racionálními formulkami. V hlavě mi rotují fráze jako „Buď v klidu, je to normální vedlejší účinek, přejde to“. Jenže realita klouže čím dál tím více a držet se jí je stále těžší.

Našlapuji na poslední hmotné kusy pravosti a belhám se až ke kompu, kde beznadějně vyhledávám, jak přežít špatný marihuanový trip. Doopravdy to vypadalo zhruba takto:

“HHwo to survvie abad tttrip n edibblw mariuhwna“

Z vyhledaných výsledků si pamatuji jen dva.

V prvním případě šlo o medicinský web, který velmi chytře celý post započal oznámením „Don’t worry, you are not dying“. Druhým nálezem bylo video, ve kterém jistý Afroameričan (dost možná člen gangu Bloods) pomalu a velmi empaticky vysvětloval, jak v této situaci zachovat klid. Jenže zachovat chladnou hlavu a soustředění po dobu deseti minut před sekajícími čelistmi Tartarosu je poměrně nemožné. Proto velkorysou radu bratra ignoruji a pokouším se opět spát. Soo woo.

V této fázi je již realita opravdu efemérní. Záchytné body se slévají v čistou zoufalost. V roztřeseném schouleném klubíčku na lůžku začínám počítat s tím, že se tahle jízda bez asistence ambulance a pochcání neobejde. Naštěstí nejsem s to jedno ani druhé přivolat.



Inter-dimenzionální výlet vrcholí v momentě, kdy si (už nevím, zda nahlas, nebo v hlavě) opakuji mantru „nechci vidět ďábla“, načež ho při letmém zavření očí opravdu zřím. Na plátně nekonečné černi na moment probleskává shluk barevných světel. Phosphoros zamával.

Nedlouho po osudovém pokynutí jsem usnul. Začíná sestup z vrcholu.

Ráno. Světlo. Teplo. Pot. Intenzivně zbrocen vlastní slabostí se budím do svitu nového dne.

Je zima, a světlo je tudíž indikátorem, že jsem musel spát poměrně dlouho. O čase se nicméně neujišťuji a raději vynakládám všechny mé síly na otevření okna, abych se z vysvobodil ze spárů sžírajícího vedra.

Je zima a zima v tehdejší sezóně řádila vskutku třeskutě. Průměrné teploty se pohybovaly okolo -10 stupňů Celsia. Okno tedy otevírám s patřičnou opatrností a ulehám zpět.

Je zima a zima překotně střídá předešlé vroucí vedro. Úzkostný třes střídá tremor vyvolaný mrazem. I přesto, že si pamatuji otevírání okna zhruba na dva prsty, s ohledem na to, jak mrznu jsem si téměř jistý, že jsem sklo musel prokopnout. Absolvuji stejnou, silně vyčerpávající cestu k oknu. S úlevou dosvědčuji malou škvíru a ničím ji.

Zpět na lože.

Kruhy psychedelického pekla se začínají stáčet zpět směrem k realitě. Fragmentárně si začínám uvědomovat, že má extrémní citlivost vůči klimatu je důsledkem přestřelení se. Na tento fakt zapomínám během příchodu další vlny, kdy se přespřílišná senzitivita přelévá do uší. Slyším vše: dopad krůpěje potu, vzdálený šelest ďáblova ohonu. Nejvíce mě však zaráží, když zřetelně slyším spláchnutí toalety několik pater nade mnou.

Z prostoru na čas.

Stále silně uzemněn, nicméně při vědomí slyším otce, který jemným šustěním bundy ohlašuje odchod do práce. Na procesu nevnímám nic zvláštního do doby, než prodleva mezi oblečením bundy a nasazováním bot nezačíná být nesnesitelně dlouhá. Z minut se stávají hodiny a z hodin asi staletí. Nevím. Vím však, že interval je dost dlouhý na to, abych fotra začal podezřívat ze spřádání pranku. Čekám dalších 20 hodin, a po nich jsem rozhodnut, že se o této nekalosti přesvědčím na vlastní oči. V rozhodujícím momentě bere fotr za kliku a odchází. Oddychuji.

Z času do těla.

Druhý den oficiálně začíná kolem jedenácté polední a při prvních legitimnějších pohybech si uvědomuji, že mé fungování na dalších pár chvil nebude jednoduché. Cítím každý ucpaný pór a nevzhledný ohyb mého těla. Cítím kosti a jsem přesvědčen, že mají konzistenci a tuhost cukrové moučky v pevně napěchovaném sáčku. Cítím, jak se při zvedání středně těžkých předmětů šlachy a vazy napínají k prasknutí. Jsem nicméně nohama již poměrně pevně na reálné zemi, a proto vím, že nepříznivé účinky do večera vyvanou. 3 dny poté, co jsou mé smysly stále solidně vyhnané, jsem uveden v omyl. Úzkost našeptává, že to takto zůstane už navždy a panika přitakává. Ze spárů přestřelu nakonec naštěstí rezolutně unikám. Observace trychtýřovitého Dantova Inferna končí.

Celou tuto zkušenost s odstupem času hodnotím poměrně pozitivně. Spád do pekla vlastní psýchy nabízí přesvědčivé argumenty o malosti člověka jako takového a o slabosti ega. Učí pokoru a vhazuje do perspektivy bezpředmětnost mnohých dennodenních povzdechů. Proces prozářil všudypřítomnou moc nevědomí, a zároveň rozdrtil iluzi sebekontroly. Vydal bych se na periferii pekla znovu? Možná…

Žádné komentáře:

Okomentovat