The House That Jack Built prodává vraždu jako umění

Každý, kdo není úplný popkulturní plebej ví, že za Trierem se nechodí pro pěkný zážitek. Ať už jde o hraniční porno, maloměšťáckou depku rozehrannou na výpravné paletě sestávající se z křídových linek na podlaze, nebo ušmiknutý klitoris, nejproslulejší zastupitel filmařského hnutí Dogma 95 je mistrem v servírování šokujícího sdělení na pěkném, avšak stejně znepokojujícím vizuálním podnose, který je často, žel, dozdoben sebeadorací  a neschopností vidět si do vlastní prdele.

A moc se nemění ani u Jackova Domu. Trier novým filmem opět píchá klackem do vosího hnízda. Nebo spíš bodá drátem do mrtvého dítěte. Nejnovější počin funguje jako téměř tři hodiny dlouhá sonda do života vyvíjecího se psychopata. Divákovi se dostává jak nefiltrovaný vhled do několika hrůzných činů Jacka, tak do jeho hlavy.

Film je strukturován do pěti incidentů a epilogu. Každý incident se zaměřuje na jeden zásadní čin v Jackově vražedné kariéře a motivacím, které ho k jednání vedou. Tak dostáváme nikam nespěchající, někdy až nečekaně humorný pohled na Jackovo řádění, které je doplněno kontemplacemi, různými historickými záběry, flashbacky, malbami a fotkami, které se smýšlením Jacka určitým způsobem korelují.

 Jak u Triera můžeme očekávat, celé to už z traileru zavání zmíněným pozérstvím a přesahovým artovým cítěním. Můžu však s klidem říct, že se tato nepříjemná očekávání při zhlédnutí celého filmu tak moc nevyplňují. Samozřejmě se dočkáváme filosofování a i nejblbějšímu musí být jasné, že film neslouží pouze jako prostředek k ukojení latentních sadistických myslí. Je až s podivem, jak to všechno z velké části do sebe pěkně zapadá.   

Téměř celá stopáž je prodchnuta dialogem Jacka s Vergilem, který našeho antagonistu vede do jemu určeného kruhu pekla. Jack má nutkání se ze všeho vypovídat a v určitých momentech racionalizovat a ospravedlňovat své činy.

Ukazované mordy samotný Jack vidí jako umělecké kusy. Pomocí metafor a analogií, nám film sděluje jak je vražda a nefiltrované umění vlastně to samé. Trier se okatě snaží šokovanému publiku vysvětlit, že ať už jde o řezání koz, mrtvé děti nebo extrémní close-up na penetraci, v jádru jde pořád jen o umělecké vyjádření, ač silně transgresivní a nechutné. Ve vraždě a umění není žádný rozdíl. Obojí se snaží ukázat věci ve své přirozenosti. A ten, kdo se bojí je vytvořit, nebo se na ně podívat, je slabším článkem univerza.

Na celý film se dá vlastně poměrně snadno dívat jako na vysvětlení ne tak dávných Trierových újebů. Nejvíce evidentní to je v momentě, kdy Jack spustí o diktátorech coby ikonách, genocidě a koncentračním táboře se stromem, u kterého kdysi podřimoval sám Goethe. Tier je umělec, který čelí peripetiím naší doby. Jde s ní. Nebojí se ji ukazovat takovou, jaká je. Jde o čistou dekadenci — tesání krásy z hnusu.

A u tesání se dá snadno přetnout. To se ve filmu projevuje zejména propálenou stopáží. Ne, že by delikátně a pomalu vyobrazené incidenty nudily — zde problém není. Trier naráží hlavně při retrospektivním epilogu, který doslova vyobrazuje Jackovu katabázi — sestup do pekla.

Výsledek je vlažný. Divák je nucen vydržet u filmu dalších dvacet minut jen proto, aby si režisér byl naprosto jist, že jeho záměr byl pochopen. Přestřelené vedení za ručičku nedělá čest režisérovi, ani obecenstvu. Některé pekelné kulisy jsou sice perfektní. Za zmínku stojí třeba zdi pekla z trpících hříšníků, které vypadají, jako by je Dóré ryl přesně podle veršů Danta. Horko těžko ale soupeří s poslední sekvencí před Jackovým sestupem. Určitě nejsem jediný, kdo by si přál, aby film byl přesně tam utnut.

Trierův Jack je jedním z nejintenzivnějších, nejhumornějších a nejintrospektivnějších filmů o sériových vrazích v historii kinematografie. Režisér do této bizarní miniškatule přináší charakteristický rukopis, díky kterému film neustupuje před ničím a zároveň nepůsobí prvoplánově.  Odpusťte mu proto zdlouhavou tečku a jděte se pobavit nad něčím, co jste si nikdy nedokázali představit jako komediální materiál. Budete znechuceni z filmu, ze sebe a i z ostatních návštěvníků kina, kteří film ustojí.