The Lighthouse coby útok na maskulinitu

 Z Eggersova druhého dlouhohrajícího snímku se rychle stala zásadní událost v rámci nezávisle kinematografie. Během sledování zatrne, pravděpodobně dojde k rozrušení, znechucení, snad i uražení z neposkytnutí jasných odpovědí. V první řadě si ale člověk uvědomí, že sleduje FILM – poctivě odehraný, v rámci řemesla vypiplaný, schopen ponoukat k analýze, ke snaze zjistit, co se pod rouškou černobílého čtverce skutečně děje…

"The decisive question for man is: Is he related to something infinite or not? That is the telling question of his life. Only if we know that the thing which truly matters is the infinite can we avoid fixing our interests upon futilities, and upon all kinds of goals which are not of real importance."

-C. G. Jung

Už Eggersova prvotina odhalila režisérovo obsesivní přistupování k filmovému řemeslu. Realizaci the VVitch předcházela monomanická rešerše, nabyté znalosti byly posléze převedeny na plátno pomocí spletitého symbolismu, který u zádumčivějších vzbudil otázky i nutkání hledat odpovědi. The Lighthouse prýští podobnou vervou: chce, aby divák byl co nejblíže zkušenostem, kterým podrobuje dvě hlavní postavy.

The Lighthouse se proto od VVitch liší i neliší. V mnoha ohledech jde o jiné filmy, paralely ale vyvstávají – od podobného, nehostinného zasazení, přes izolovanost postav až po opatrnou práci se symbolismem koketujícím s nadpřirozenem. Oba snímky jsou svým způsobem sondami do psyché: zatímco si The VVitch bere na paškál ženu, Maják prosvěcuje úskalí maskulinity.

Čarodějnice v závěru působila ve své zakalenosti, ignoranci a temnotě pozitivně – poslední scéna prezentuje Thomassin odhazující veškeré zábrany, aby se mohla povznést před sabatickým ohnněm a konečně přijmout sebe jako takovou. Až do bodu čarodějnické ceremonie film mapuje cestu, kterou musela protagonistka podstoupit, aby mohlo dojít k finálnímu, doslovnému povznesení, přijetí vlastní nekonečné bytosti.

Světlo hraje důležitou roli také v Majáku. Pádně falická centrální budova jej ukrývá na svém vrcholu, kde působí neméně transcendentálně. Dvojice mužů jej ovšem není schopna konfrontovat. Postava Willema Dafoe, zdánlivý šéf ostrava, je se světlem v kontaktu takřka po celou dobu. Nikdy ale nedojde ke splynutí jako v případě Thomassin. Dafoe se spíš oddává pokleslému uctívání, které více než duchovnem zavání vyprázdněným fyzičnem: nemá ho pod kontrolou, raději se nechává ovládat, fetuje ho.    

Závěr filmu ukazuje Roberta Pattinsona rovněž tváří tvář se světlem. Ve srovnání s Thomassin je reakce neméně odlišná – z konfrontace nejde cítit rozpojení otěží. Vizuál se zvukovou stopou napoví, že Pattinson dosvědčuje něco, co není schopen konfrontovat. Film vyvíjí útok na smysly, jakoby chtěl, aby se divák podílel na Winslovově propadu do šílenství.

Z vyšších řádků je zjevné, že filmy zavání hlubinnou psychologií. Eggers se mimojiné v jednom rozhovoru svěřil, že je oddaným jungiánem, což ponoukne ke vnímání ústředního světla coby self – pravé já, o které by měl člověk usilovat. Kudy vede cesta? Smířením ostatních atributů individuace: animy, persony a stínu.

Všechny dílčí rysy mají v the Lighthouse zastoupení. Hlavní postava se všemi atributy vede komplikovaný vztah, stejně jako s ústředním světlem. Stín lze vidět v Thomasovi Howardovi, původní identitě Winslowa, která se dopustila vraždy. Právě proto se postava nutí do persony, nového člověka, jisté masky. A protože Winslow monstrum upozaďuje, není schopen finální integrace.

Zde ale psychologie Majáku nekončí: do halucinací postavy začíná postupně promítat mýtické výjevy, kterým vévodí mořská panna. Zjevná reprezentace animy Winslowovi uniká. Vnímá ji totiž pouze na úrovni sexuality, nikoliv jako ženu se všemi kvalitami. Není snad ani náhoda, že Eggers animě poskytl formu mořské panny, která se nepřímo dotýká druhé tarotové karty z velké arkány – Velekněžka je úzce spjata s vodou, která symbolizuje nevědomí, příkoří animy.

Jak ale v celém schématu funguje Thomas Wake? Willem Dafoe stojí ve vývoji Howarda rozkročmo – účastní se na něm aktivně i pasivně, pravděpodobně nezastupuje žádný z dílčích  individuačních rysů. Dle chování a projevů lze Wakea interpretovat jako pokleslého Boha,: demiurga, božské formy z gnosticismu, která plní roli jakéhosi pokušitele. Aby člověk nahlédl do sféry transcendence je nutné Demiurga přemoci.

Božskost Wakea je pneodparatelná – aluze k Protheovi a ryze poseidonský proslov vše dokazují. I příjmení samotné podivně napovídá, že postava chce ve Winslovovi nepřímo probudit svou podstatu, čemuž sekunduje sekvence, kdy Winslow leží vedle mrtvoly Howarda. Ihned po snové scéně divák dosvědčuje re-interpretaci obrazu Hypnóza Saschy Shneidera, kdy Wake prosvíceným pohledem hledí do očí Winslowa.

V závěru filmu Winslow Wakea přemáhá, o konci však nelze hovořit jako o úspěchu. Ústřední postava leží ztuhle na zemi, zatímco racci vyklovávají jeho útroby. Eggers tak odkazuje na prométheovský mýtus, ve kterém titán ukradl oheň bohům, a poskytl jej lidem. Trestem mu bylo přibití ke kameni, na kterém měl do nekonečna plnit úlohu potravy pro supy.  Winslow si stejně tak sahá na božské světlo, aby se stal pravým člověkem. Avšak kvůli neúspešeného udobření stínu, animy a persony selhává. The Lighthouse tak nestojí na poli filmu jako jeden z nejzásadnějších nezávislých záseků posledních let, ale i jako psychologická sonda, která je v době vrcholné postmoderny více než kýžená. 

Extáze tance

Tanec je v rámci status quo fascinující disciplínou. Jde o jednu z mála přežívajících společenských tradic, kdy člověk může zapomenout na zábrany, kdy se dokáže vrhnout do náruče chaosu. Tanec prostý choreografie je metaforou pro absolutní svobodu, nevyzpytatelný pohyb míjící smysl či záměr.

Je jedno, zda člověk tančí sám, nebo v kolektivu, druhá možnost však nabízí intenzivnější prožitek na hraně magie. Při tanci ve skupině vzniká egregor – všichni se, byť nezávisle na ostatních, stávají oběťmi hudby, jakoby o sobě nevěděli a vědět nechtěli, jsou uzamknutí v přítomnému okamžiku tak intenzivně, že zapomínají na reakce okolního světa. Neřeší se hanba a souzení, které se dopouští netančící v případě, pokud nejsou uhranuti ryzí čistotou bytí performerů.

Praktika se stává takřka duchovní. Není divu, že v jistých kulturách je tanec nedílnou součástí náboženských praktik. Súfisté při tanci takřka splývají v překotně točícím se kruhu do jedné, vyšší bytosti. Točení dervišů připomíná dětskou káču, která hypnotizuje dokonalou rovnováhou, kdy je pohyb natolik precizní, že působí staticky. V neposlední řadě je nutno zmínit Šivu, který tancem ničí zastaralé, a připravuje prostor pro nové. 

Při tanci se člověk osvobozuje, odhazuje společenský make up, jakoby byl na světě jen on – nejen bez dalších lidí, ale také bez persony, stínu, animy, všech atributů, které jsou sice integrální, avšak při uzmutí bytostného já zanedbatelné. Tanec přináší extázi, během které člověk prožívá sebe jako takového: svou esenci.

Podstatu tance dokonale vyjadřuje finská černá komedie Koirat eivät käytä housuja pojednávající o chirurgovi Juhovi, který po životní tragédií hledá způsob, jakým by mohl obnovit chuť do života. Nevyhnutelná deus ex machina Juhu zavede do BDSM salonu, kde padne pod taktovku Mony.

Po několika depresivních, zvrácených a zhola brutálních peripetiích film spěje k závěru, kdy je Juhovi umožněno vstoupit do chrámu spřízněných duší – nočního klubu určeného lidem hovícím temnější straně sexu. Juha zde symbolicky shazuje kabát, dobrovolně se vzdává společenského sevření a na parketě započíná šílený tanec svobody a sebepřijetí. Film končí záběrem na rozesmátého tančícího hrdinu, který v momentě vrcholné extáze nachází smysl života, zatímco jej Mona s citelným uhranutím a úsměvem sleduje. Dochází ke vtělení do archetypu a do Šivy, který ničí minulé a vítá nadcházející.

  

Ecovo kyvadlo aneb skloubení post-moderny s archetypem hrdiny

Foucaultovo kyvadlo potvrzuje otáčení Země kolem své osy, tedy axiom, ryzí pravdu, na kterou se člověk může spolehnout i v době vrcholné nejistoty. Těžko říci, zda Eco do názvu úmyslně zakomponoval bodrý vtip, tedy nejen udělátko fyzika z 18. století, ale i stejné jméno post-moderního filosofa, který právě pevnost hodnot, společnosti a člověka jako takového často zpochybňoval.

Právě díky soudobé chaotičnosti má Foucaultovo Kyvadlo potenciál stále rezonovat, více než 30 let po vydání. Člověk se ocitá na jakémsi zvláštním mezníku – musí přijmout, že se mnoho ještě do nedávna pevných hodnot pomalu drolí, pokud nechce skončit jako zapšklý rádoby-fotr hořekující nad blahem svého vrcholného věku. Nespočet individuálních výkladů zapříčiní paradox, přehršel pravd vyneguje univerzální pravdu.

Univerzální pravda přesto stále platí, jen cesta k ní je předena neorganizovanou pavučinou, která se na první pohled jeví jako čirý, nerozluštitelný chaos. Pod její rouškou stále platí gró hrdiny – Artuše, Odysea, Pottera, tedy že za objevením sebe samotného je nutné se nechat vhodit do bordelu světa. Dnes se daná konfrontace může dít jen nepřímo, snad i skrze jiné cesty, než byl člověk ještě donedávna zvyklý. Tuto situaci je třeba přijmout, pokud člověk nechce skončit jako hořekující kverulant.   

Ecův román se hledáním oné pravdy zabývá. Kniha je totiž v jádru oním heroickým příběhem – pod vrstvou mohutné rešerše podpořené bibliofilií prosvítavá tradiční kolo, kdy se protagonista vydává do světa jen proto, aby zjistil, že to, co skutečně hledá, měl od začátku před ksichtem. Prozření se mu přitom dostane skrze postavu mentora Belba, když během pátrání prolézá jeho osobními dokumenty včetně deníku, který mimo jiné popisuje jeho dětské zážitky. Zde se, počáteční, esence na závěr zjevuje. 

Jenže vedení knihy je dlouho matoucí. Může se zdát, že jsme podrobeni postmodernímu kusu literatury, zejména kvůli nespočtu slepých uliček, výmyslů a zkreslování dějin za pomocí přebírání útržkovitých informací z okultismu, alchymie a magie. Protagonista skáče od jednomu ke druhému, často bez návaznosti či kompletního dešifrování problematiky.  

Hrubá ezotericko-okultní krusta tak působí jako zrcadlo dneška. Nános komplexních myšlenek často nikam nevede, přesto je důležitý, neboť člověka ve finále směruje do centra sebe samotného. Velká porce příběhu se (zdánlivou?) náhodou motá okolo hledání Agarthy – bájného království umístěného ve středu Země. Makrokosmos zde tradičně reflektuje mikrokosmos, protože podstata přebývá ve středu samotného člověka. 

Zdánlivá nikam-nevedoucnost tak pointu umocňuje. Imituje život, který se bez desítek slepých uliček a špatných odboček neobejde. Ve zdánlivě zbytečných zákrutách tak kniha zraje. Stává se totiž ještě dokonalejším odrazem reality, kde se absurdno vybarvuje jako nutno, což je katarzní zejména v souvislosti se soudobým pnutím postmoderního světa, kde nekonečno výkladů vytváří pocit, že žádný výklad není pravdivý. 

Život je totiž pískoviště, na kterém každý staví podle sebe, nikoli podle mustru od ostatních, už vůbec ne na základě self-help knih. Jenže formičky jsou stejné, a základ je tak pro každého stejný. Ďábel je v detailech a ony detaily formují (ne)dobrovolně volené zákruty. Cesta k prozření je unikátní, prozření samotné je univerzální. 

Foucaultovo Kyvadlo je tak variací na danou cestu – cestu opředenou o esoterní vědomosti, které se samy o sobě smyslem života zabývají, a tak mohou snáze zavádět na scestí. Katarzní závěr je svým způsobem banální, zejména v kontrastu se stovkami stran plných sofistikovaných vědomostí, které mu předchází, ale v jeho banalitě tkví kouzlo. Z pohledu dneška dochází k fúzi postmoderny a příběhu hrdiny, a dává tak návod, jak se v době nejistoty zorientovat, aby k prapůvodnímu poznání – reálné podstatě bytí nakonec dostal. 

Magie Umění

Ze zdi pronajatého bytu na mě, mimo jiné, smrdí replika Sabatu Čarodějnic Francisca Goyi. Nevěřil jsem, že by plátno z AliExpressu za necelé 3 kila udělalo jednomu ze světových mistrů makabrózna čest. Stalo se, vypadá skvěle, horší je situace za obrazem. Zdi se pod nátlakem hřebíku drolí, proto šlo obraz zavěsit až na několikerý pokus. Majitelka bytu asi neocení, ale žel, pro umění se musí trpět. 

Goya je svým způsobem magický, nejen kvůli vlastním peripetiím, prožité době nebo šílenosti a ruku v ruce jdoucím propadům k okultnu. Jde hlavně o působení jeho děl. Goyovy malby vždy uhranou jistou aurou. Výjevy jsou silné, kombinují aspekty hrůzy, bizarnosti a zvrácenosti. Výsledek emanuje podivnou energii, která je ve vší temnotě přitažlivá, a tak paradoxně krásná.

Sabat Čarodějnic je prvotřídním příkladem magické rezonance. Sabat jako takový je jedním z nejzajímavějších témat nejen historie 18. století. Fakt, že této fiktivní kongregaci bylo věnováno tolik barev a řádků je samostatně působivý. Sabat se stal nepřímou uměleckou odpovědí na útlak náboženství a na striktnost puritánství, jež vyeskalovala u prvních amerických migrantů. Zvrácené shromáždění až extrémně vystavuje na odiv potlačenou touhu po svobodě, touhu odevzdat se chaosu bytí a bestiálním pudům – tančit, nezávazně kopulovat, obětovat děti, líbat a lízat prdele napříč druhy.

Goya obrazem sentiment vyjadřuje. Malba není vyloženě temná. Nižší, „akčnější“ polovině, vévodí barvy žlutého spektra. Tmavší paleta je využita v pozadí – zejména proto, aby podpořila živost dění v centru. I proto se Sabat na první pohled nejeví hrůzně. Malba navzdory své zlosti láká, kyne kopytem.

Prostředek díla vyobrazuje houf žen všech věků, všech typů postav, kras i ohyzdností. Mnohé z nich třímají u hrudníků batolata. Všechny sdílejí jedno –  jsou hypnotizované postavou uprostřed, antropomorfizovaným kozlem, jehož majestátné paroží zdobí pohanská koruna z živých větví. Za jeho majestát, který šlehá plameny osvobození, jsou mu nabízeny děti, absolutní oběť, vrcholná nevinnost. Některé z nich jsou již mrtvé. Kozel dění ignoruje. Čumí na diváka, kopyta rozpíná jako ruce a zve k tanci hledícího – k ntanci chaosu, života, začátku i konce.

Výjev tak zneklidňuje podvratnou náturou, nevědomky nutí ignorovat umělecké nedostatky. Při bližším zkoumání lze snadno odhalit, že postavy nejsou perfektní – chybí jim kontury, mnohé tváře jsou odbytou mazanicí, jakoby byl Goya sám uhranut oním majestátem kozla – jen on je dokonalý, detailní, jediný s jiskrou v oku. Malíř snad sděluje relevanci zdánlivého zla doby, snad chce odkrýt skutečnou náturu sabatu – touha po svobodě , touha tančit, vzlétnout, vzdát se závazku a zhola žít. Nátura je silná natolik, že přebíjí vše ostatní. Jen střed je ostrý – razí nejintenzivněji, podobně jako centrální bod mandaly. Čím více se blíží ke hranám, tím více upadáme do tmy a fádnosti reálného života.

Vyzařování středobodu je aspektem, který činí umělecký počin magickým. Aspekt, který mrazí v čase, který nutí zapomenout na vše a být na moment uzamčen v symbióze s dílem. Skrze uzamčení se klaníme monstru tvorby. Zatímco jsme zasaženi paprskem získáváme a vnášíme sílu. Jde o oboustranný kanál – dostáváme a dáváme zároveň.

Goya obrazem zachycuje situaci, která se nikdy nestala, ale její vize pronikla do mysli lidstva natolik, že se stala svým působením reálnou. Člověk před dílem nemůže odolat, je uhranut jiskrou z oka kozla, nepřemýšlí, jen dosvědčuje, zastavuje se. Jde o moment čisté reality, letmou chvilku, kdy se vrcholnost čistého života stává smrtí. Je oproštěn o vše ostatní – přítomnost, minulost, okolí. Vše se zastavuje, existuje pouhé teď. Po takřka nezaznamenaném okamžiku přichází člověk k sobě, je puzen k sebe-přesvědčení, že to co vidí, je jen obraz. Musí se uklidnit z podvědomě prožité smrti, tedy vrcholu života.

Sabat Čarodejnic je jedno z mnoha vrcholných výtvarných děl, které zachycuje esenci umění, a tím dosvědčuje jeho smysl. Ponouká k tvorbě i k poddání se dílu, opodstatňuje zdánlivou fikci, bez huby jasně říká, že realita netkví v bytí. Je důkazem, že tvořit má smysl, byť nosnost výsledku nemusí být natolik zásadní. Nevadí. Nutné je se nepřestávat klanět šelmě kreace, a zkoumat tak čistotu existence. 

 

Fluidita Reality

Pokud se prohlížeče zeptáme na význam slova „realita“, vyplivne něco jako: „the state of things as they actually exist, as opposed to an idealistic or notional idea of them“. Definice je sama o sobě trochu zavádějící. Shrnuje realitu jako stav věcí, které skutečně existují. Co ale definuje onu reálnou existenci? 

S komplikovaným filosofickým problémem jsem se začal potýkat zejména kvůli problematiky vlastní identity a jejího střetu s vnějším, často falešně prodávaným obrazem bytí. Nejen já, ale i lidé kolem mě chtěli kupovat, avšak neviditelná ruka je jakoby od konverze zdržovala. Dilema ústilo v pocity ujíždění vlaku – nenaplňování vůle, zaspávání sebe samotného.

Danou existenciální stagnaci určoval zejména internet, sociální sítě, ale i osobní střety s lidmi, kteří na první pohled žijí barvitý život – vytvářejí dojem, že existují na 100 %, ohání se fotografiemi z exotických krajin, bodře vyprávějí o adrenalinových zážitcích či kariérních eskapádách. Milují to a milují, že to milují ostatní. 

Z podobného sdílení do dna vyžitého života podprahově zavání i neurčitý odér povrchnosti. Pod leskem exotiky a naplněného potenciálu leží fragment bezmoci. Individuum bažící po tandemových seskocích, divech světa a milionových investicích připomíná feťáka, který nikdy nenachází pocit naplnění z buchny. Žití naplno se paradoxně vyprázdňuje, protože není doopravdy naplněno ničím hlubokým. Cíl je tak okleštěn na typické dogma – aby bylo na co vzpomínat na smrtelné posteli.  

Ne všechny zcestovalé a kariérou motivované lidi jde házet do jednoho pytle. Cestování je rozhodně mimořádně intenzivní metodou sebepoznání, zejména když se člověk vhazuje do spárů chaosu sám a dobrovolně, nicméně nikoli kvůli vykonstruované tužbě křesat zážitek, o který by se mohl dělit s ostatními, ale pro svůj osobní, intimní přerod. Odstavec výše popisuje fragment populace posedlý mamonem zvaným share, kteří vyprodukovaným obsahem z bohatého života nedokáží zplna hrdla nafutrovat svůj Instagram. Ani duši.

I lidem, kteří se nespoutaně vrhají se do všeobecně shledaných vzrušujících zážitků života se ovšem může dostal pocitu, že stojí nikde, že zakrňují. Během dělení se o metriky života se soukmenovci si třeba uvědomují, že nemají čím hodit do pléna a polotrapně obrací hovor jiným směrem, často na věci, které většina považuje za banální, absurdní a prázdné. 

Někdo moudrý jednou řekl něco ve smyslu, že srovnání zabíjí blaho. Posuzování dvou životů dokáže zastínit zrcadlo skutečné vůle. Člověk jakoby chtěl uvěřit lži a přestalo by mu být jedno, co doopravdy chce. Začíná se přesvědčovat, nutit se do věcí, u kterých nedochází ke kýženému pnutí vlastní podstaty jen kvůli umlčení momentálního murmuru. Nepomohou ani hlasy z venku, které berou drobnohledem lidi ponořené ve hře, filmu či knize a přesvědčují je, že žijí na volnoběh, že jen unikají od reality.

Problém představuje samotný, „únikový“ termín – eskapismus, který osekává realitu na materiální prožitek a nastiňuje, že fikce a abstrakce je jen vakuum, zaplácnutí takzvaného skutečného bytí. Přitom nelze tvrdit, že by umělecké počiny neměly dopad na chod životů a světa jako takového. Pokud lze přijmout skutečnost fikce, realita se pak nejeví jen jako soubor věcí, které skutečně existují, ale musí zahrnout i aspekty, které působí. Dalo by se dokonce říct, že působení může být reálnější než bytí, například fakt, že se kniha nachází v čase a prostoru téměř nulově reflektuje její odraz na realitě. Obsah, ono působící – potenciálně tvarující smýšlení a chování – se jeví reálněji.

Jenže proti nereálnosti eskapistických ventilů také stojí argument oběti a rizika. Skrze umění se jedinec údajně nedostává do situací, ve kterých o něco skutečně jde – o ztracení se, o hanbu, o život. Umění neevokuje strach, po jeho překlenutí nenastává moment osobnostního růstu či transcendence. Nebo ano? Pravdou je, že i některý z nejvýsostnějších krotitelů dobrodružství není s to přežvýkat houževnatější kus literatury, náročnější hudební počin nebo brutálnější kinematografickou sondu. Nelze popřít, že z díla něco vyzařuje – jistá emanace, na kterou si každý netroufne. Že by jiná, podvratná podoba výzvy/strachu? Mnoho lidí ví, že i dílo může bolet, ať už při tvorbě, tak při konfrontaci.

K rozluštění dilematu je nejspíše nutné studovat lidský aparát, jeho vrstevnatost a schopnost ponoření se do jednotlivých sfér. Preference je přitom individuální. Je snad docela možné, že někdo dokáže skutečně vyžít RPG stejně jako někdo jiný vykřesává smysl z výletu do Kambodži. Obě události možná přinášejí reálnou zkušenost, skutečný, vlivný, působící zážitek. Proč by ostatně někdo trávil týdny s věcmi, které by na něj nepůsobily opravdově?

Úsvit černého slunce

V roce 2012 neměl skončit svět, konec světa pouze začal. Možná ale pouze konec této verze světa. Podle určitých teorií spjatých s mayským a aztéckým kalendářem má od roku 2012 do roku 2021 proběhnout světový přerod symbolizovaný nástupem šestého slunce.

Nejde o doslovný konec, žádná apokalypsa a plíživé peklo z Boschova triptychu či Bruegelových vizí. Svět – jeho fáze, končí symbolicky – takový, jak ho známe nyní: post-moderní doba, ztráta hodnot, nezakotvení v dualitě, genderová fluidita, hraničně vyhraněná levice a pravice, nekonečná možnost výkladů – vše je důkazem touhy po spojení s božským, vyšším vědomím, které v době, kdy se vše osekává na materiální rovinu, chcípá.

Hroutí se hodnoty, houževnaté, napevno vytyčené, archetypální pilíře. Ukazuje se, že se základním binárním vzorcem není možno handrkovat. Nemůžeme rozseknout Ying Yang, Vyrvat ocas ze chřtánu Urobora, vepsat ležatou osmičku do binární soustavy. Dualita je nutná pro bytí na fyzické úrovni. Vyvažuje totiž existenci – dobro a zlo, muž a žena, život a smrt, kreace a destrukce – to vše zachovává momentum tance Šivy v ohnivém kruhu.

Při narušování vytyčeného se svět překlápí k chaosu. Nedostatek řádu na první dobrou evokuje pocit transcendence, vyššího vědomí. Domnělý konatel nejvyššího dobra ale může rozvracet, třeba dochází k situaci, kterou hermetická filosofie označuje jako Jak nahoře, tak dole. V extrému dochází k překlenutí, teplo se mění na mráz, pevnost na kapalno. Levicové samaritánství se v extrémní podobě mění na fašismus. Přehnaná snaha o řád vytrhává kořeny. Chaos poté plodí nový řad. Šesté slunce vychází.

Snaha o největší dobro je nevědomou snahou stáhnout boha na materiální úroveň. Úroveň jednoho, úroveň bez vytyčeného ale patří jinam – tam, kde je vše jedno, kde existuje ultimátní svoboda, mimo dobro, zlo a utrpení – na úroveň ducha. Ta je však v dnešní době je opomíjena. Právě proto dochází k nevědomé snaze přetažení neohraničené sféry na úroveň s vytyčenými póly. Jde ale o spirituální potrat.

Symbolické šesté slunce značí návrat do sebe, volá po temné noci duše, po momentu, kdy je čas na introspekci, sebereflexi a lokaci ducha. Při návratu duchovna na správnou rovinu dojde k znovuvytyčení dvou pilířů. Druhou (opět dualita) variantou je apokalypsa, nyní již ta pravá.  

Kafe

Alchymisté nazývali prvotní fázi na cestě k formaci kamene mudrců nigredo. Nigredo bylo obvykle vyobrazováno pomocí černého kruhu.  Jde o tzv. masa confusa, prvotní chaos, kde je vše ve všem, bez řádu, bez logiky. Nigredo je nestrukturovaným začátkem, dokonalostí bez dokonalosti. Purification through putrefaction, očista hovnem. Jen pomocí zásahu lze nigredo povznést a vyšlechtit. Následují fáze albedo, citrinitas a rubedo.

V psychologii se na nigredo pohlíží jako na temnou noc duše – fázi, kdy člověk konfrontuje a usmiřuje vlastní stín, monstrum uvnitř. Až po nigredo je možné jít dále, výše, dostat se blíže k self, individuálnímu já, k ultimátní látce – kameni mudrců.

Nigredo by – z osobního pohledu – nemělo být nikdy opomíjeno. Ten, kdo si myslí, že má stín uvnitř sebe zkrocen, mu nejčastěji podléhá. Ti, kteří tvrdí, že by nikdy neuhodili ženu, že si sebe nedokážou představit krást, či vraždit, povolují monstru obojek a nachytávají se s kradeným předmětem doličným v ruce.  

Na kafe se dá pohlížet jako na každodenní připomínku nigreda. Je spjato s ránem, začátkem dne, a tak i začátkem obecně. V hrnku (pozn. nádoba je základním předmětem alchymistů) tvoří z ptačí perspektivy černý kruh. Jeho chuť není primárně spjata s požitkem, nektarem, odměnou. Na kafe je pohlíženo jako na odrazový můstek dne, na prvotní krok od chaosu ke struktuře, k cíli.

Výše zmíněné vlastnosti jsou svým způsobem archetypální, jsou s lidstvem po dlouhou dobu. Kafe za léta nabylo specifické funkce, je rituálním nápojem, svým účelem i vlastnostmi zasahuje do psychologie, byť nepřímo. Pro mnohé je neodmyslitelnou součástí dne. Na povrchu jde jen o kofeinové nakopnutí, nevědomě je role nicméně hlubší, kolektivní, snad i alchymická, archetypická, a tak hlubině psychologická.

S hodnotami kafe by se proto nemělo příliš otřásat. Při ochutnání by měla člověka zalít hořkost, hnus světa i hnus uvnitř sebe – memento monstra a snaha o vývoj.  Snaha vykolejit archetypický účel nápoje se bohužel v postmoderní době objevuje. Rituál je zneužíván na úkor trendu a ztrácí svou kvintesenci. Je zasahováno do chuti, přípravy, servírování i ritu jako takového. Bastardizace kafe je proto dalším důkazem o rozkládání hodnot v dnešním světe.  Rituál umírá, alchymie vyprchává. Společnost se roztéká pod nedostatečným tlakem úchopu. Jede se na povrchnost a dojíždí se na ztrátu sebe samotného. Stejně jako kafe ztrácí hořkost.